Nedělní deprese

… moc ráda jsem či četla v jednom magazínu pravidelnou rubriku, jak si zajímaví  či slavní lidé užívají víkendu. Říkala jsem si, co bych asi tak napsala já, kdyby to někoho zajímalo?

Největším labůžem je  po probuzení sáhnout po knížce na nočním stolku a  začíst se do příběhu. Pak teprve koupelna a stále v županu dlouhááááááááá snídaně  za pročítání různých časopisů a  novin, v čemž pokračuji i po přesunu do pohodlného křesla, odkud občas zvednu oči a zbůhdarma se zakoukám  z okna – pokocháníčko se. Pak  se vláčně nastartuji a buď následuje nějaká svátečnější aktivita - třeba výstava, procházka, kurz rukodíla či  sport…, což je ale zakončeno praktickou činností, jakou je nákup surovin na obě dvě  víkendové obědo-večeře, tedy víkendové jídlo kolem 17. hodiny, dřív se to nestíhá.  Největším luxusem je, když se svalím s knížkou na gauč a čtu a čtu až do usnutí. Přiznávám, že to se mi zadaří jen v čase volna kolem vánočních svátků.

Sobotu a nedělní ráno si užívám, ale pak…. -  to už začnu pokukovat po hromádkách na psacím stole a vím,  že  se co nejdříve ozvou  vyčítavým hláskem. Hromádky v sobě skrývají pelmel různých papírků, na které si během týdne v kalupu a stresu zapisuji, co vše musím udělat o víkendu.  Jako třeba zapsat do kalendáře objednání k zubaři, přesadit kytku, protože hnije, na pomačkané účtence je vykřičník za větou vyměnit baterie v budíku,  na kousku utrženého z novin je  rychlou rukou napsáno – že to skoro  po sobě  ani nepřečtu - přišít utržené knoflíky, ve středu po půlnoci zase vznikl papírek s poznámkou -  zkrátit kalhoty (to když mi celý den   nohavice od džín nasávaly mokro z chodníků)  …..   a nad tím vším se tyčí desky s anglickými slovíčky z minulé hodiny, prostě  všechny odložené restíky  všedních dnů. V nedělní poledne chodím kolem hromádek s resty po špičkách, abych je nevzbudila – pořád si pevně držím víkendový nespěchací čas – je tak příjemný. Po patnácté hodině už nastupují nedělní deprese, ale já stále statečně popírám realitu restů z minulých dnů. Zato po sedmnácté hodině už popírání nefunguje a já depresním o stošest. V této fázi dovedu na sebe nahrnout nejen resty z minulého týdne ale  také všechny  resty za celý můj život. Takže nevím, co dřív – jestli se mám začít učit čínsky nebo došít deset let rozešitou sukni či rozjet projekt na podporu žížal ve středních Čechách.

Dneska jsem napsala příspěvek do svého blogu.

Daňová a jiná zaokrouhlování
aneb je tu čas vyplňování daňového přiznáníAbych něco pochopila, musím pochopit logiku věci a vědět k čemu to prakticky využiji. Když jsme ve 4. třídě základní školy probírali zaokrouhlování – nepochopila jsem.  Nenašla jsem odpověď na otázku k čemu mi to bude. Od té doby jsem si horko těžko pamatovala pro jiné jednoduchou poučku, kam se co zaokrouhluje. Naštěstí během studií se často tato látka nevyskytovala  a když mi v písemce z matematiky  vyšel výsledek na pět desetinných čísel, bylo to stejně blbě, ať jsem zaokrouhlovala směrem nahoru či dolu. Bylo–li třeba zaokrouhlovat v životě, zaokrouhlovala jsem podle selského rozumu. Pět a půl rohlíku na snídani jsem zaokrouhlila na sedm, aby bylo dost a kdyžtak zbude na strouhánku. Směrem dolů jsme zaokrouhlovala třeba  při cvicích na břišní svaly – takže z tří sérií po 20, zbyly  dvě po 15. Daňové přiznání si děláme s manželem sami. Začátkem února začneme snášet na hromádku různé formuláře, kdy ten  růžový z finančního úřadu vůbec není sladký. Když jsou všechny podklady  a potvrzení na hromádce, tak jeden víkend místo křížovek vyplňujeme okénka ve formulářích. Protože úřady nechtějí, abychom zakrněli, každý rok je daňová tajenka jiná. Nejde opisovat z loňska a jen doplňovat aktuální čísla – jak by se nám líbilo.  Řádky se různě prohazují, obměňují, mizí a objevují se úplně nové. K  tomu všemu je třeba sledovat v přiložených informací pokyny k zaokrouhlování. A to si pokaždé vzpomenu, že poučka ze 4. třídy je úplně na nic. Zdravotní pojišťovna zaokrouhluje na celé koruny nahoru a  finanční úřad na celá sta dolů. Prostě stejná poučka, ke které jsem dospěla s rohlíky a cviky na břišní svaly –  zaokrouhlujeme podle toho, jak se nám to hodí.

Vánoční divadelní divák
Ráda chodím do divadla  - voní mi. Táta ochotničil celý život a babička mi často nadšeně vyprávěla jak, když se v Praze učila na švadlenu, chodila do Národního divadla až tam nahoru, kam se prodávaly laciné lístky na stání…..Snažím se dostat  do divadla alespoň jednou za měsíc.  Jsem laik, představení si vybírám namátkou,  takže někdy bych odešla po prvních 15 minutách a  někdy mi představení utkví v paměti na hodně dlouho. Tak nějak vyplynulo, že jsem na letošní vánoční svátky koupila  lístky do Národního divadla na klasiku, která pohladí svátečně naladěnou duši. Krásné šatičky, slavnostní rozpoložení, těšení se na klasický kus, který nezklame. A hlavně budeme odpočatí, žádné sprintem z práce do divadla a po skončení rychle zpátky domů dohnat resty. Vánoce zpomalí plynutí času a dovolí užívání si. Už sedíme  načančaní na svých sedadlech, obdivujeme  Hynaisovu oponu a pak už jsou středem pozornosti herecké výkony. Klobouk dolů, co  postava to známé jméno, i když je slyšet šepot – to je ten Olda Farský z Ulice a víš, tohle je ten doktor z Velmi křehkých vztahů,  no přeci ten, jak vyšetřují jeho smrt a tamten, tak ten se rozvedl s tou, co vyhrála StarDance a vzal si tu, jak s ní hrál v Ordinaci…..  tak nějak to k tomu patří, ani já nejsem jiná.  Trochu mi chybí, že se během představení netleská – třeba když se povede nějaký výstup. Cítím, že  komunikace mezi jevištěm a hledištěm jde  jen jedním směrem – od herce k divákovi. Připomenu si nedávný televizní pořad, ve kterém si známý herec  trochu postěžoval, že hrát pro vánočního přejedeného diváka je hrozně těžké. Co mě ale překvapuje je, jak přejedený vánoční divák je o  přestávce dravý jako štika v řece, úprkem a s ostrými lokty běží k baru a s výkřiky, džus za takovýhle peníze nechci, se zase žene hlava nehlava  zpět proti proudu příchozích či po skončení představení bezohledně  prchá do šatny, aby byl první.  Zlatým hřebem je skupinka, která  při čekání na šatnu nahlas komentuje své okolí jakoby ostatní byli hluší. Takže paní, na kterou ukazují a nahlas si povídají o jejím slušivém kostýmku, neví, jestli se má přidat k jejich debatě či dělat, že neslyší. Že se takhle k sobě  chováme v přeplněné tramvaji či frontě v samošce, mě už ani nepřekvapuje. Chápu všednodenní stresy, které není v naší moci uhlídat, ale že o Vánocích v Národním divadle, kdy se oblečeme do svátečních šatů  a nálady, si zapomeneme obléknout základy slušného chování, mě docela mrzí.

Předvánoční bláznění
Jako pro  začínající hospodyňku byly pro mne na jedničku  připravené Vánoce obrovskou  výzvou. Už od září jsem plánovala den po dni  jak vše zvládnout, zapisovala si úkoly do kalendáře a mým snem bylo vydat brožurku: Jak v klidu  připravit  perfektní Vánoce. Prostě seznam pro bezchybnou hospodyňku, aby v den D bylo napečeno dvacet druhů cukroví, okna se leskla, byt voněl čistotou, dárky byly zabaleny jak z profi balící služby, pečlivě vybrané – nejlépe mnou vyrobené vánoční pozdravy byly včas poslány a pro každého známého  vyrobený malý dáreček vlastníma rukama  a já  přesto  byla odpočatá, usmívající se a nevystresovaná hospodyňka…
Několik let jsem na ideálním rozpisu vánočních příprav poctivě pracovala a tetelila se blahem, s jakou slávou  ho předám ostatním hospodyňkám, aby zvládaly  Vánoce lehce a snadno a  jak mi všechny budou děkovat, že teď už vědí, jak na to….. Ani nevím, kdy se to změnilo a já sice Vánoce  lehce a snadno zvládám, ale ne díky propracovanému seznamu prací začínaje v září, ale díky tomu, že okna myji jen jednou za rok v srpnu, cukroví pečou Michelské pekárny, úspěchem je, když  před Štědrým dnem rozešlu vánoční pohlednice a když se jednou za týden podaří uklidit byt, je to pro mne svátek. Už dlouho  místo na ideálním rozpisu předvánočních prací pracuji na ubírání mých představ o skvělých  Vánocích.  I když přiznávám, seznam věcí potřebných nakoupit vytvořený v oněch letech používám dodneška. Letos jsem zaskočila sebe sama, když se mi podařil další krůček k dokonalosti hladkého průběhu předvánočních úkolů. Dárky! Ze začátku jsem jen tak nenápadně brousila po netu a zkusila zadat heslo – vánoční dárky…. a zírala jsem, kolik odkazů se mi objevilo. Existuje  spousta stránek zaměřených na vánoční dárky  a dokonce si tam  můžu vybrat další specifikaci – pro manžela, dceru, maminku…… A tak jsem letos nemusela do přeplněných obchodů plných nervózních nakupujících a prodavačů. Přiznám, že mi trochu ta dávka předvánočního shonu a stresu chybí. A tak jsem si v sobotu  jen tak cvičně vyšla po obchodech, abych nasála  pravou předvánoční atmosféru a dopřála si trochu té předvánoční drogy. Teď už budu jen sedět s rukama v klíně…..
Ne, nevěřte mi docela, asi žádný ideální návod na klidné předvánoční běsnění neexistuje- stejně tak jako v běžném životě nic není ani bílé ani černé. Takže na předvánoční běsnění neplatí ani přípravy  od září a na druhou stranu ani nic nedělat a tvářit se, že Vánoce jsou běžnými dny.  Takže  záclony před Vánocemi vyperu, a tím mám dojem uklizenějšího bytu, cukroví napůl nakoupím a napůl upečeme s manželem, dárky mám z velké  části nakoupené po netu, ale pro pár musím do kamenných obchodů a rukodělné dárky letos zkusím zvládnout….. já jen, aby se vědělo, že žádný ideální systém neexistuje.
Můj 17. listopad 1989 .... a večer jich bylo na Národní třídě dost 
Nevím, jak to tenkrát (v roce 1989) zvládaly ostatní rodiny, ale já, když jsem si  po půlroce na mateřské spočítala rozpočet naší rodiny, zjistila jsem, že si nemůžu dovolit být na mateřské dávce, která se po šesti měsících smrskla na 600 kč.  A to jsem si za celou mateřskou nekoupila na sebe ani nové ponožky a miminko mělo vše poděděné, většinou dokonce i po mně.  Nejsem ten typ, který si stěžuje a nic pro to neudělá. Protože jsem nechtěla půlroční miminko dát do jeslí, našla jsem si práci na dobu, kdy nepracuje můj manžel. Stala jsem se doručovatelkou denního tisku. Mínusem bylo, že  jsem musela dát výpověď v bance, kde jsem před tím pracovala, protože  tenkrát si maminy na mateřské nesměly přivydělat. Když jsem se pak po třech letech, kdy Bára šla do školky, chtěla vrátit, řekli mi, že kdo dal jednou bance výpověď, už ho zpátky nevezmou a já zamířila na pracák. Jakoby prohra, ale na pracáku  jsem si našla místo, které … ale to už je jiný příběh - jen, že všechno souvisí se vším….   Na roznášku novin jsem vstávala  krom neděle každé ráno ve 3 hodiny, abych ve 4 hodiny  byla na poště v Jindřišské, kde jsem si připravila do tašky na kolečkách noviny a kolem 5. hodiny se vydávala na svou trasu po schránkách v domech  kolem Školské ulice v Praze 1.  Při cestě zpátky jsem se v 7 hodin ráno potkávala s manželem na stanici metra, kdy on šel do práce a já spěchala ke spícímu miminku. Vím, že to byla velká nezodpovědnost, ale já neuměla uchvátat těch 15 minut, abych stihla manželův odchod do práce a miminko si doma  plynule předali. Těch 15 minut zůstávala Bára v prázdném bytě ve své postýlce a já doufala, že se jí nic nestane. Tenkrát 17. listopadu 1989 jsem vyrazila jako vždy ve 3 hodiny ráno směr pražské centrum, nabrala dávku denních informací a šupajdila s nimi do schránek. Měla jsem svůj supr rychlý systém, vše muselo klapnout na minuty, abych byla doma co nejdříve. Trasu jsem chodila už popaměti …takže  Navrátilova č.7, to bude  Mladá fronta pro Novákovi a pana Friče, Rudé právo pro Doležalovi a Zemědělské noviny pro pana Šmída. Domovní dávku si beru do náruče, kolečkovou tašku nechávám stát na chodníku, a když se s prázdnou vracím od schránek, na chodníku je taky prázdno. Hm, asi napůl ještě spím, asi jsem vozík nechala v předchozím domě, jdu se tam podívat……. tak nenechala. V duchu si nadávám – musíš  být soustředěnější, vždyť víš, že jde o minuty, každé zdržení je nebezpečné pro miminko, které na tebe doma čeká. Nesmíš narušovat ověřený systém práce, jsou to zbytečné zdržovačky. Jsem zmatená a jdu se ještě podívat do domu, který měl následovat….. a najednou uslyším ze sklepa mužský hlas: „Pojď si pro vozíček….“
„No, to teda nepůjdu, vraťte mi ho tam, kde jste ho vzal. A honem rychle, čekám na něj  před domem. Pokud tam nebude do dvou minut, jdu to nahlásit do  Školské na služebnu  Veřejné bezpečnosti ….., “ a odcházím. Před domem chvíli čekám, když se nic neděje, zamířím  do Školské. V kapse zimního vaťáku lovím malý lak na vlasy, který mám jako náhradu dnešních pepřáků. Jenže mu vypadl takový ten špuntík na rozprašování. Snažím se ho zprovoznit a mít  ho připravený v ruce. Hlas najednou získá i mužskou podobu a za mnou rázným krokem kráčí docela hezký muž – na vlasech kudrnatá trvalá, kostkovaná bundička do pasu a mrkváčové džíny – typický vekslák,  kterých nám do banky chodilo spousta. Já jsem na druhou stranu vymóděná tak, že vůbec není poznat, jestli jsem chlap nebo ženská. Mám na sobě vaťák, ve kterém je mi při ranním roznášení  teplíčko, na hlavě hnědého kulicha a příjemně rozšlápnuté sněhule – prostě můžu rovnou vyrazit  na módní mola.  Muž mě dohání, objímá a dává mi  hodně neslušné návrhy, chvíli se přetahujeme, vysmýkám se mu a ještě rychleji  spěchám do Školské za výkřiků: „Vraťte mi můj vozík s novinami.“ V hlavě se mi honí jen ztracené minuty, protože, když nejde vše podle plánu, budu mít zdržení a miminko bude doma samo o hodně dýl než je bezpečné.  Dodneška obdivuji svůj tehdejší klid a rozvahu, řešit situaci. Myslím, že onen muž si nedovolil více, protože  já jsem vůbec neměla strach, uvažovala jsem rozumově a jediným mým pocitem bylo, že nestíhám časově, protože se objevilo nepříjemné zdržení. Mou záchranou tenkrát bylo to,  že mě neopanoval strach, čímž jsem nepřistoupila na jeho hru násilníka a oběti. Já jsem si jela ve svých kolejích stíhat naplánovaný časový rozpis, abych byla včas u miminka..... Rázným krokem jsem vešla do služebny VB  a  vše dělila službu konajícímu uniformovanému muži. Za chvíli k mému velkému překvapení dorazil i onen veksláček. Posadil se vedle mě a s výsměchem poslouchal mou řeč. Když se příslušník obrátil k němu, aby mu řekl svou verzi, veksláček rychle vyskočil a opustil služebnu. Příslušník zvedl jednu nohu -  jako, že se za ním rozeběhne, ale v půli ji zase položil zpět a řekl: „Tak toho už nedoženu. A  stalo se vám tedy něco?“ zeptal se.
„Ne, jen nemám vozík, ale ten je ve sklepě toho domu,“ pravdivě osvětluji svou situaci.
 „No vidíte, takže vlastně se nic nestalo a můžete jít.“
„No jo, ale já se do toho sklepa pro vozík  bojím jít, co když tam bude čekat? Pojďte tam, prosím, se mnou.“
„ Milá paní, jak si to představujete, já jsem tady sám, nemůžu to tady opustit, víte, nás je tak  málo.“ A vystrčil mě ze služebny. Tak jsem se vydala směrem k domu s vozíčkem. Chvíli jsem před ním nejistě postávala a asi mi věříte, že se mi  fakt  do toho sklepa  vůbec nechtělo. Ale čas tak běžel…… najedou se v ulici objevil pán, evidentně spěchající do práce. „Pane, prosím vás, mně někdo zatáhl do sklepa vozík s novinami, já si pro něj dojdu a kdybych se dlouho nevracela, dojděte, prosím, do Školské na služebnu VB a řekněte, že ta paní, co tu byla před chvílí se z toho sklepa nevrací….,“ vložila jsem tak svůj další osud do rukou onoho náhodného chodce a vypravila se do útrob sklepa. Vozík tam byl, veksláček ne.  Poděkovala jsem Náhodnému  a třetí kosmickou rychlostí – jak říkává moje maminka, jsem doroznesla zbývající denní tisk a spěchala za svým miminkem.  A večer bylo na Národní třídě příslušníků dost!     

Šumavské podzimní pokocháníčko
Jezerni slat za soumraku MH Už dlouho jsme si s kamarádkou  o tom povídaly a najednou -  ani nevím jak, podařilo se nám domluvit termín. Jakmile je dané datum, povídánky dostanou reálné obrysy a k uskutečnění už je jen malý kousek. Pojedeme na  Šumavu.Termín jsme domlouvaly měsíc dopředu a náhodou se nám podařilo vybrat ten - na počasí nejkrásnější podzimní víkend. Barevná podzimní příroda prozářená slunečními paprsky nás provázela po všechny tři dny. Do baťůžků  jsme přibalily  fotoaparáty a díky  nespěchání, jsme po celý víkend objevovaly jejich funkce a vychytávky, na které během všednodenností není čas. Takže jsme fotily tekoucí vodu na režim sport, kamínky na režim kytička či řeku na protislunečnění…. Hned po příjezdu do penzionu v Horské Kvildě  jsme nedočkavě  nazuly chodící botky a  hybaj do podvečerní Šumavy. Po cestě nás překvapily stromy porostlé chundelatými trsy lišejníků a pokroucené zakrnělé  kmeny bříz. A když se  začalo stmívat, rázem jsem se ocitly ve strašidelné pohádce.  Ještě jsme stihly obhlídnout  Jezerní slať, ale bylo mi docela líto, že už se smráká a že nebudou tak pěkné fotky, jako by byly za sluníčka. Jít nocí šumavskou vesnicí, kdy se kolem valí mlhy a jen měsíc osvětluje cestu před námi, štěkají psi a v kostech už je cítit ranní mrazík  se nedá ani popsat ani nafotit…. to se musí prožít. Druhý den jsme se  vydaly na okruh podél Hamerského potoka na  Antýgl, Turnerovu chatu, Zhůří ...  Příroda hýřila barvami, pavouci předváděli utkaná babí léta, horský potok tančil  na obrovských balvanech, sluníčko se  vyjímalo na modré bezmráčkové  obloze a my nevěděly kam dřív s očima. Šumavská příroda nabízela tolik pokocháníček….. Nedělní ráno jsme  se rozloučily s naším penzionem a zajely si znovu nafotit  Jezerní slať – tentokrát  za sluníčka. Pak ještě na Modravu a odtud  podél Roklanského potoka až na Tříjezerní slať. Domů jsme se vrátily s nabitými  baterkami do nadcházejících podzimních sychravých dnů. Rychle jsem zasedla  k počítači a stáhla si fotky. Jaké bylo mé překvapení, když jsem  zjistila, že snímky za  soumraku jsou o moc pěknější – mají mlžnatou šumavskou náladu a vítězí na plné čáře nad těmi sluníčkovými…..  

Štěstí
Vím, že životní štěstí se odvíjí hlavně od toho, že já i moji blízcí jsme zdraví.
O stupínek níž je pocit štěstí, který do jisté míry můžeme ovlivnit sami, protože tak trochu záleží na nás.
Já jsem si ještě donedávna pod pojmem štěstí představovala slavnostně osvícený historický sál, sebe v plesových šatech jak z popelčina oříšku, vznášející se v rytmu valčíku v náručí milujícího manžela - přiznávám, že moje představa je ovlivněna filmy a červenou knihovnou.

Ale stejně jako všichni okolo i já se ženu za představou dosáhnutí štěstí.... ještě nové kachlíčky v koupelně, ještě uvidět Los Angeles, ještě..... a protože jsem žena k dílu, všechny svoje podmínky ke štěstí jsem většinou splnila, ale vysněný ideál jsem si stále posouvala dál za další ještě, ještě..... prostě běh na nekonečnou trať.
Minulé sobotní ráno se nijak nelišilo od jiných, víkend na vesnici u manželových rodičů a chystání se do lesa na houby, tak jako většinu víkendů, kdy rostou. Přípravy nikterak náročné, košík, nožík, repelent a hlavně pohodlné oblečení - tedy vytahané tepláky, tričko, které pamatuje i lepší časy, oranžovou šusťákovou bundu ze 70.let, protože v téhle barvě se v lese manželovi jen tak neztratím. Třešničkou na dortu mého modelu je baťůžek z jakéhosi pražského maratonu..... a hlavně jděte zadem, ať vás nikdo nevidí, přikazuje dcera, protože i když nehrozí, že by nás potkala módní policie z časopisů, poctivě přiznávám, že náš houbařských outfit je trochu out. Ale pohodlí nade vše.
Pachtíme se lesem z kopečka do kopečka, oči vystřelujeme dva metry dopředu a z podhoubí tak zrakem vytahujeme neviditelné hříbečky. Košíky se pomalu ale jistě plní. A v tom to přijde, s upoceným obličejem, urousanými vlasy, v super oranžové bundě s prastarým batohem na zádech si uvědomím zvláštní pocit. Zbystřím, abych zjistila oč jde. Nějak se ve svých pocitech nedokážu vyznat. Zkouším to znovu....... A dojde mi, že jsem asi šťastná. Ne asi, doopravdy. Cítím štěstí každým kouskem svého těla.
Hned, jak je mi to vlastní, zkouším situaci analyzovat. Chci zjistit recept na štěstí, v čem tkví. V oblečení asi ne, ve slavnostně nasvíceném sále také ne. Tak co se vlastně stalo, že jsem šťastná? V myšlenkách se mi promítá to, že jsem v lese s manželem, který udá směr a pak každý zvlášť se vydáme do houštin, abychom se na předem domluveném místě sešli. Velmi mi to připomíná i náš společný život. I když po většinu času kráčíme každý zvlášť, tak jeden z nás, který je v dané oblasti zkušený, vytyčí směr, abychom se spolu na daném místě - doma večer vždy rádi sešli. Stejně tak je to s nepřítomnou dcerou, kterou nebaví chodit na houby. Nenutíme ji a rádi jí v lese nasbíráme třeba borůvky a ona - ne na oplátku, ale jen tak, čeká na naše zavolání až půjdeme z lesa, aby nám začala na zahradě grilovat nějakou dobrůtku. Moje štěstí pramení z této naší vzájemnosti, jak se navzájem nenutíme k dělání toho, co koho nebaví ale to, co je nám vlastní, umíme nabídnout s láskou druhým. Uvědomuji si i důležitost toho, jít každý sám svou cestou a mít radost z potřeby navzájem se shledávat. Tentokrát jsem si z lesa přinesla víc než košíček plný hub.

Když na výlet, tak vláčkem…

domluvený sobotní výlet proběhl tak,  jak měl – návštěva  hradu, dobrý oběd, prohlídka kláštera, sluníčko, zmrzlina, pohledy ….. a jedeme domů.

Mám vytisknuté jízdní řády vlaků, vybrala jsem si spoj, kde se nemusí přestupovat.  Na nádraží trochu váhám, jestli  vlak na zastrčené koleji je ten správný a protože vlaky moc nejezdím, raději se jdu zeptat do otevřených dveří nádražní kanceláře.

„ Prosím vás, ten vlak na Prahu v 18,02 přijede ?“

„Ne, na Prahu jede až za půl hodiny.“

„ A co ten vlak, co stojí tak trochu mimo?“

„ To je soukromý dopravce, tam vám neplatí jízdenky Českých drah a za chvíli odjíždí….“

… úprkem se ženeme přes koleje a mně se v hlavě propojuje – že je to ten můj vybraný spoj, u kterého jsem přehlédla, že je soukromý…..,  tak proto ho nehlásili nádražním rozhlasem jako ty předchozí, a tak  nám mále ujel….. a taky že předem zakoupený zpáteční lístek tam neuplatním…

 Ale to už  nám průvodčí otevírá dveře vagónu a s dcerou Bárou  nastupujeme.  Kde jsem se to ocitly? Vnitřek vagónku vypadá jak z dávných časů – okna se stahují kličkou a příjemný pan průvodčí nám nabízí občerstvení, pohledy, vypráví o skupině nadšenců - milovníků železnice - Klubu železničních cestovatelů, kteří provozují některé linky- jako třeba tuto z Kácova do Prahy v sobotní letní podvečery. Ve vlaku jedeme jen samy dvě a náležitě si to užíváme. Vůbec nám nevadí, že jsme nevyužily předplacený zpáteční lístek a musely znovu zaplatit. Takové pohodové zakončení výletu jsme ani nečekaly. Spíš jsme se psychicky připravovaly na  plný vlak, kde třeba nenajdeme ani místo k sezení, kde budou křičet dovádějící  děti,  vtipkovat alkoholem posílení výletníci, poštěkávat pobíhající pejsci a nepříjemně vysokým tónem pískat zářivkové osvětlení a o všudypřítomné špíně ani nemluvě– přesně tak jako v ranním vlaku. Samozřejmě, že s tím vším se musí počítat, když člověk jede hromadnou dopravou, ale pohodička návratového soukromého vlaku nás velmi příjemně překvapila, a když nás strojvůdce pozval na kouknutí se do řídící kabiny, kdy jsme viděly ubíhat koleje přímo před sebou,  tak se  zakončení výletu  vydařilo  nad všechna naše očekávání.

Moje potkávání se s Prahou

Už jako mála holka z Vysočiny jsem toužila po Praze. Myslím, že  poprvé jsem se do ní zamilovala, když mi bylo 12 let.Jela jsem tenkrát  cvičit na Strahov na spartakiádu. Celý týden jsem bydlela s ostatními dívkami v jedné pražské střední škole, spaly jsme na zemi ve spacácích, stály frontu na sprchu a nekonečně dlouho se secvičovaly na strahovském stadionu. I tak zbylo hodně času na Prahu, a to díky paní učitelce, které nebylo zatěžko  objevovat s námi zajímavá pražská zákoutí. Byla jsem plná dojmů a  dodnes si  pamatuji  místa, která po letech znovu objevuji očima dospělého. Kupodivu jsem si upamatovala i spoustu  vůní Prahy –  třeba stanice metra Staroměstská mi i dneska voní stejně – tak nějak trochu po bahně.

Jak jen to šlo a měla jsem po maturitě, vyrazila jsem z Vysočiny směr Praha. Zaměstnání i ubytování nebyl problém a dodnes si pamatuji na pražské přivítání  - na  nevrlou paní na veřejných záchodech na pankráckém autobusáku, to když jsem neměla připravenou přesně 1 Kč. Své první zaměstnání jsem měla na Václavském náměstí a díky nepřetržitému provozu u počítače jsem měla noční centrum jak na dlani – neony,  blikátka, lidičky, mumraj  a já si říkala, tak to je ta Praha…. je jedna hodina ráno a tady to žije….. Praha mi ukazovala svou vlídnou i nevlídnou tvář a já si slíbila, že mi nikdy nezevšední. A že, i když půjdu stokrát přes Karlův most, tak pokaždé půjdu s pocitem té 12 leté holky, pro kterou Praha byla vysněným městem plným krásných míst a zážitků.

Letos se mi to láme a od příštích dnů budu žít v Praze déle než na Vysočině. Zatím se mi daří nezevšednit si pražské historické centrum, a to i když několikrát týdně si to mašíruju kolem Národního divadla či po Staroměstském náměstí. No, přiznávám, že davy turistů mi vadí – zvláště, když jdou rozveselení od Fleků a já se proti nim táhnu s nákupem v pěti igelitkách… ale i  když spěchám na schůzku, tak na staroměstský orloj mrknu alespoň jedním okem a  v zádech stále cítím mrazení a vůni vysněné Prahy.

Doba kartičková je doba kartičková…

 Jsem sběratelka kupónů, závislák na razítcích  ke každému nákupu, lačním po bodech za nakupování…… Tak třeba dneska: Než  jsem dorazila  do práce, vyzvedla jsem si do kastrůlku v bufetu oběd – za každý oběd jedno razítko, za deset razítek jeden oběd zadarmo – no nesbírejte razítka! A to  jsem se ještě musela zastavit v lékárně, vyzvednout léky na recept. Za to dávají  jedno razítko, za deset razítek je sleva 7 %  a šumivé  multivitamíny -  tomu neodolám! Cestou z práce se stavím v potravinách pro večeři – tady jsou modernější – nevedou ani razítka ani kupóny – bodíky na kartu naskáčou samy jen  přejetím čtečkou …. ještě jsem nevypátrala k čemu mi jsou, ale protože jsem silná závislačka – poctivě je sbírám.  Však oni se někdy hodí! A ještě  do drogérii pro prací prášek – i tady konzervativně dostanu kupón za nákup, když jich budu mít 15, bude 10% sleva na celý nákup. Bejvávalo dvacet procent, ale beru i těch deset! A co teprve, kdybych si šla dneska koupit boty, tak i za ně se mi načtou body a jednou za rok mi přijde poukázka na částku, která odpovídá nasbíraným bodům. … už jsem z toho sbírání docela zmatená.  Dokonce jsem si musela  v peněžence vyhradit jednu kapsu  jen na sbírací kartičky. Není to jen tak, není kartička jako kartička – jsou kartičky sbírací (na razítka a kupóny za nákup), kartičky odečítací (platební nebo kartička na cvičení, kde se zaznamenává  absolvovaná hodina).

Takže nejdříve si  musím v tom mumraji při placení uvědomit, jestli jsem v obchodě, který má sbírací kartičku,  a pak krom příslušné částky musím najít tu odpovídající kartičku.  Je to veliká zodpovědnost, aby se načítalo, sbíralo, vlepovalo …. a děsím se toho, že jednou si nechám dát razítko za oběd do kartičky na cvičení a  do kanceláře se  budu chtět dostat na kartičku na body za nákup obuvi…… těžký život kartičkového závisláka.
Ekologie bez  celofánu aneb tvarohový byly minulý týden…
Tak nevím - možná, že opravdu  nevím roupama coby (jak říkává moje maminka).Když jsem si v lednu šla do obchodu se zahradnickými potřebami koupit zeminu pro pokojové kytky a uslyšela: „Paní, prosím Vás, v lednu se přece kytky nepřesazují,“, tak jsem si říkala, asi mají pravdu a to, že moji fialku obsadili mrňaví žrouti a já ji chtěla přesezením zachránit, je asi fakt na leden dost netradiční. Smířila jsem se s tím,  že v lednu zeminu v obchodě nemají.  Trošku na rozpacích jsem už ale byla minulý týden, kdy jsem chtěla na návštěvě  udělat radost kytičkou. V květinářství mi padly do oka pěkné petrklíče, přikoupila jsem proutěný obal, ale stále mi do krásy něco chybělo….“ a prosím Vás zabalte mi je do celofánu“ – představa celofánového efektu byla přesně tou chybějící  třešinkou na dortu.  

„Paní, prosím Vás, celofán?  a co ekologie?  - buďme šetrní k přírodě, fakt trochu ekologie do života,“  dostala jsem ráznou odpověď na svou celofánovou žádost. S vyraženým dechem jsem očima přejela desítky uřezaných kytek, které se do Prahy trmácely přes půl Evropy – jistě ekologicky. S vyraženým dechem jsem kvíkla: „Pečlivě  třídím odpad, každý  rok sázím v  lese nové stromečky“  (až mě zabolely puchýře z minulého sázení) a ………na víc jsem už neměla vzduch. Když jsem ho chytila a chtěla pokračovat ve výčtu svého ekologického chování, tak v tom jsem v koutě prodejny uviděla v celofánu zabalené hortenzie …. „ a tady máte hortenzie taky v celofá……“ , to už jsem měla zabalené petrklíče v ekologickém papíru a s provinilým výrazem jsem si odnášela cenu Ropáka za nákup v květinářství.

 Ale tohle pondělí mě dostalo. Nevím jak u vás, ale v naší rodině někdo  buchty jen s meruňkovou náplní, někdo jí všechna plnění krom máku a  někdo zas nemusí oříšek…. takže když nakupuji, šrotujeme mi v hlavě sudoku, co komu koupit, abych domů nepřinesla špatně nadité pečení ….. V pondělí jsem zase sudokovala v pekárně a k povidlové buchtě jsem poprosila …. „A, prosím, dvě tvarohové“ To jsem nevěděla, že tato věta je spouštědlem pro litanie……….

„Minuléééj tejdééén jsem měla tvárohovýýý a  všiiiichni chtěli povidlovýýý, tak jsem tenhle tejdéééén  vobjednala povidlový a zas všichni chtěj tvarohový. Taká já nevim, co mám dělat…….“, hrnulo se na mě z pozapultu.

 „Ale já jsem si minulý týden koupila ty tvarohový a  protože chutnaly, tak bych je vzala zase“, hájím se za nákup z minulého týdne. „Já bych ráda  obě náplně“,  odvážně  pípnu a v duchu jsem dosadila do sudoku – povidla pro mě, tvaroh pro dceru, oříšek  pro…..

A v tom se urodil geniální nápad, o který jsem se podělila s paní prodavačkou:  „Tak objednejte obě náplně a máte to snadnější než odhadovat chutě zákazníků na ten který týden“, a rychle jsem  prchala z obchodu opět s proviněním, že si vymýšlím nemožné. Kdo to kdy viděl, aby v obchodě byly na výběr jak tvarohové tak povidlové buchty, že ?

…a  nebo prostě jen prodávající místo, aby řekli nemáme a možná nabídli náhradu, se snaží v zákazníkovi vyvolat pocit viny, za své požadavky. Tak nevím, jestli jsem neekologická, rozmarná ženská, která chce zeminu v lednu, kytku v celofánu a buchty jak s povidlovou tak i s tvarohovou náplní  - nebo možná, že chodím do obchodů, které jsou zařazeny do programu: Připomeňte si, jak se nakupovalo v osmdesátých létech minulého století…..

   Snění u výlohy
Určitě to znáte z dětství, kdy jste s nosem na výloze snili o vystavené hračce, a pak u vánočního stromečku či o narozeninách jste nedočkavě rozbalovali dárek s touhou -  ať to tam je…, prosím ať  to tam  najdu….. .... a pokud byla ve vašem  okolí všímavá osoba, mohl se občas sen z výlohy splnit. Mně se z toho výlohového snění, bohužel,  nějak nepodařilo vyvlíknout ani v dospělosti.  Už skoro  dva roky chodím kolem výlohy  starožitnictví vedle v ulici. Rychlým okem zkontroluji, jestli tam je – moc se bojím, že tam nebude, a pak teprve  šeptnu – Máš se ? U mě to ujde, tak se drž a neprodej se …..  a zase spěchám  za svým….. A on tam stojí a já doufám, že bude stát i příště…dřevěný panáček na podstavci s pouliční lampou, která svítí….. a cenovkou 1 800 Kč.  Protože  vím, že dospělí si mohou své sny plnit, a to nejen  ty z výloh, a i když mně se zdá těch 1 800 Kč opravdu hodně a panáček je děsně nehezký a vůbec nevím, kam bych ho doma postavila,  tak bych si ho mohla  koupit. Jen bych musela ztratit zdravý rozum. …. protože už mám jednu podobnou  zkušenost za sebou. Nejdříve jsem takhle chodila snít k svítící berušce……a už ji mám doma. No, i když ženich by se jí hodil. Beruška je po celý rok zavřená  a jen na svatojánský večer ji vyndám ze skříně, aby si zasvítila ….. a manžel s dcerou si klepají na hlavu. Nechci dřevěnému panáčkovi připravit stejný osud, ale táhne mě to k němu. Tak si chodím dětsky snít před výlohu a jsem zvědavá, co se stane….jestli nevydržím a jednoho smutného dne si udělám radost nebo jednou bude jeho místo ve výloze prázdné a já už nikdy…….
Historie prostředního přechodu pro chodce v pražské Resslově ulici
aneb lidem je třeba nechat volnost k dělání  dobrých skutků než je svazovat pravidly, která je jim dáno od přírody porušovat.  
Minimálně dvakrát denně musím přecházet auty svištící Resslovku - tedy někdy i auty stojící Resslovku. Původně se ulice dala přejít podle pravidel silničního provozu jen na jejích koncích (semafory na nábřeží a nebo podchod stanice metra).  Ale  mně se to jako naschvál nejvíc hodí přesně uprostřed. Když jsem měla pocit, že mám odvážný den a k tomu, když nastal okamžik „O“, což znamená, že auta  směrem od Karláku stála v koloně na  červenou semaforu na  nábřeží, auta z nábřeží  byla odjetá a nová várka stála taky na tu červenou na nábřeží, tak se s trochou štěstí dalo přeběhnout a ušetřit čas, který zabralo docházení na semafory.
Po čase někdo hodně chytrý a všímavý postavil na mém potřebném místě přechod pro chodce. Zatím bez semaforu a já si připadala jak v Jiříkově vidění, protože auta se najednou začala předhánět,  které mě pustí přejít. Já zvyklá počkat na okamžik O, kdy je toto místo na  dvě – tři minutky volné a uzpůsobené k přejití, si vychutnávala rytířství řidičů, kteří s úsměvem zastavovali a dávali chodcům  možnost bezpečně přejít přes přechod. No idylka netrvala dlouho. Za nějaký čas  na přechod přibyl semafor a najednou tudy asi začali jezdit jiní řidiči, protože místo soutěžení v tom, kdo zastaví a umožní chodcům přejít, tak začali závodit v jiné disciplíně a to, kdo projede na červenou – a tedy rozuměj na chodcovu zelenou.
Nejsem proti semaforu, má tu své opodstatnění – stejně jako policisté kolem osmé hodiny ráno, protože je zde několik škol včetně základní, a je třeba dát přecházení řád. Ale jen mě překvapilo nebo spíš se mi potvrdilo, že lidem je třeba nechat volnost k dělání  dobrých skutků než je svazovat pravidly, která je jim dáno od přírody porušovat.  Takže já  jsem teď při přechází Resslovky ještě pozornější, protože spoléhat se a to, že mám na semaforu zelenou se rovná poznat jak bolí setkání s plechy účastníka závodu v porušování předpisů.
 (foto staženo z www. jadrny.com) 

 Jak jsem si před 15 lety nevědomky zahrála na pořad Pošta pro tebe
Jakmile jsem se naučila číst, hltavě jsem se vrhala na  krásu příběhů z knížek. A že jich u nás doma bylo! Hlavně z tatínkova dětství - takže jsem čítávala příběhy plné trosečníků, klukovských part,dobrodružství v pralesích a opatrně jsem tak  holčičíma očima nahlížela do klukovského světa. Trochu mi bylo divné, že vedle tatínkova vyprávění o chudém a šetřivém dětství ve vesnické chaloupce, měl docela slušně vybavenou knihovničku.
To bylo tak: Za 2. světové války, kdy můj děda kolář pracoval ve mlýně u městečka  Zahrádka, za ním jednoho dne přišel  kolega se slovy: Františku, ty ještě nemáš Pražáka a já mám jednu pražskou rodinu, která nemá od koho z venkova odebírat potraviny. Tak se propojila rodina mého – tehdy sotva desetiletého – tatínka s pražskou rodinou, která měla knižní nakladatelství. A to se stalo začátkem bohaté tatínkovy knihovničky. Ne snad, že by se knížky směňovaly za jídlo, ale putovaly ke Karlíkovi jako dárky k různým příležitostem. I když si Karlík stěžoval, že máslo na chleba nedostal, protože se schovávalo pro pražské, měl z nich velkou radost.  Krom bohaté knihovničky si Karlík také o prázdninách mohl užívat pár dnů v Praze. Což bylo pro vesnického kluka jakoby se propadnout do úplně jiného světa. Tatínek nám vyprávěl o velikém bytě s terasou a výhledem na řeku, o návštěvě Národního divadla, o domě, kde bylo nakladatelství, o dceři pražské rodiny – slečně Helence, která byla jen o pár let starší….. po válce se ještě rodiny občas potkávaly, ale pak se jejich cesty rozešly, i když hlavně asi tím, že Karlíkovi umřela  maminka  ve  40 letech na rakovinu. Pak už se obě rodiny nikdy nesetkaly.
Když jsem se po maturitě usídlila  v Praze, moje Bára povyrostla, bylo více času a tatínek mi při jedné návštěvě ukázal dům ve Spálené ulici, kde bylo nakladatelství a dokonce se mu podařilo najít i ulici, ve které si myslel, že rodina bydlela. Pravděpodobně pod vlivem v dětství přečtených příběhů z klučičích knížek, jsem pojala nápad pokusit se vypátrat dceru Helenku.  Tatínek pracně vyvzpomínával detaily, podle kterých by se dalo úspěšně  hledat. U nás holek je blbé to, že se vdáme a změníme jméno. A tak jsem sepsala ve stručnosti příběh obou rodin, doplnila je konkrétními údaji a naházela namnožené texty  do schránek v domech v domnělé ulici s prosbou, pokud někdo umí pomoci najít  Helenku, budu ráda za zavolání. A představte si, ozvalo se několik telefonátů, že Helenka se sice  provdala, ale stále bydlí ve stejném domě. A za pár dnů se ozvala i sama Helenka a došlo k milému setkání a vyprávění. Ani já jsem nepřišla zkrátka, dozvěděla jsem se od paní Helenky hodně o mé babičce, která umřela tak mladá.
Pak už jsme se s rodinou paní Helenky nikdy nepotkali. Nebylo mezi námi zas tak moc společného – základem vztahu byla jen  nutnost,  k čemu lidi přinutila válka.  Můj tatínek před několika lety  umřel, a tak jsem tento příběh sepsala, abych ho předala své dceři spolu s těmi knížkami po jejím dědečkovi. 

 Lapač snů .... a taky o jednom splněném
Už je to docela dávno. Tenkrát, stejně jako dneska, se šíleným tempem blížily Vánoce: Bloudím ulicemi, rozhlížím se po výlohách a mozek  mi šrotuje, čím udělat radost své dceři – k velkému dárku ještě nějakou maličkost pro potěšení. Nalákal mě ethno obchůdek. Je plný roztomilých zbytečností, nad hlavou se mi pohupuje lapač snů.
 Omotaný dřevený kruh, na kterém jsou zavěšeny talismany odhánějící zlé sny a vábící sny příjemné. Tak tohle je přesně to, co hledám. Zařízení na krásné sny stojí  dvě stě  korun. Zdá se mi to docela dost, za pár korálků, trochu dřeva a tři péra ze slepice. Jsem holka šikovná, udělám pro svou Báru lapač vlastníma rukama. Tetelím se radostí. Následující dny vymýšlím postup, jak na to. V galanterii objevuji kulatý dřevěný rámeček  na vyšívání. Stojí osmdesát korun.  U stánku s korálky mi poradí zvláštní pérovací lykrovou nit, ještě nakupuji jednobarevné korálky i korálkové talismany. Tak ty budou odhánět zlé sny a vábit ty pěkné, pro mou holčičku. Platím přes pět set korun. Následujících čtrnáct pozdních večerů si kazím oči navlékáním korálků. Stále se mi zašmodrchávají talismany a nervy. Korálky jsou po celém bytě. Velmi nenápadné! Konečně, dílo, které bylo několikrát vzteky mrštěno do kouta, je hotovo. Sice se mi nepodařilo vyrobit jej levněji, vyšel asi 5x draž, ale zase je 5 x krásnější než ten v obchodě. Jsem na něj hrdá, rukodělné dárky jsou nejlepší. Jen aby bylo mé rukodílo oceněno. Z tohoto důvodu volím taktiku zapomenutého ranního dárku.
Teď musím trochu odbočit a vysvětlit, co to je zapomenutý ranní dárek. Jako malá holky jsem vždy ráno po Štědrém večeru běžela ke stromečku a bedlivě zkoumala, jestli tam nezbyl nějaký dáreček. Dáreček, který jsem večer přehlédla. Nikdy nezbyl...... Pak jsem se stala matkou a chtěla jsem si tento sen splnit prostřednictvím své dcery. Když byly Báře asi tři roky, tak jsem v noci po štědrovečerním nadílení jsem vsunula pod stromeček jeden dáreček. Ráno jsem Báru pobízela, běž se podívat, jestli jsi večer našla všechny dárky. Očekávala jsem, reakci, na kterou jsem já  čekala celé své dětství – Opravdu, je tam jeden zapomenutý dárek. Ale Bára mě překvapila. Přiběhla a s radostí volala: „Já jsem věděla, že jste na mě nezapomněli.“ Bylo to v době, kdy ještě věřila, že dárky přináší Ježíšek. „ Víš mami,“ řekla mi, „ já jsem byla smutná, že všechny dárky byly od Ježíška a od tebe a táty  jsem nic nedostala.“ Přiznám se, že mě dostala. Já i manžel jsme se tak snažili, aby uvěřila, že přiletěl Ježíšek (nahrávání zvonění, otevřené okno….), až jsme zapomněli, že některé dárky by měly být také od nás. Takže naše reputace byla zachráněna. Ale tradici ranních dárků dodržuji dál.
Tak a zpět k lapači krásných nočních zážitků. Správně! Lapač byl  zapomenutým ranním dárkem. A již po několik let zahání Báře ošklivé sny a láká ty příjemné. A její matka se  stále tu a tam  snaží některé sny uskutečňovat.   

 …jsem divák reality show VyVolení,
a to všech tří řad. Ne že bych viděla všechny díly každé řady, ale díky tomu, že se tam dějově zas tak moc neděje, mám dojem, že jsem jakžtakž v obraze. První VyVolení mi připadali odvážní nebo možná  spíš jako  lidé bez pudu sebezáchovy, protože nevěděli do čeho jdou, a tím taky  trochu jakoby by byli mimo vnímání reality všedního dne. Účastníci  druhé řady, kteř&iacu