historie rodného kraje

Martinice
Z historie jedné vsi
ze vzpomínek zpracovali Karel Vrána a Josef Vík

                                                                                              I.

              Vprostřed levého povodí řeky  Želivky nachází se malá víska, ba dnes již osada jménem Martinice. Ač malá velikostí, je bohatá historií. Popsat dějiny této obce a jeho okolí před dochovanými písemnostmi se dnes již asi nepodaří. Přesto je oprávněná domněnka, že zde žili lidé daleko dříve před dochovanými dokumenty. Těžko by asi kanovníci Vyšehradské kapituly získávali prebendy od divoce žijící zvěře či lesních porostů. Neosídlená krajina Českomoravské vysočiny byla nepřekonatelným územím pro předávání práv. Vodní toky, lesy a divoká zvěř byly překážkou i pro družiny, natož pro jednotlivé osoby.

 

Zřejmě z těchto důvodů panovníci zřizují systém předávání zpráv pomocí ohně či dýmu na kopích s dosažitelnou viditelností, posléze i zdvojenou. Dodnes jsou v okolí známá pojmenování jako Stráž, Stražiště, Stráže, Věž, Hůra a jiné. Poslední dochované zbytky Stráže mezi obcemi Šetějovice a Žibřidovice byly zlikvidovány ke stavbě cesty ze Žibřidovic k hájence Nechyba (dříve hospoda - zřejmě zájezdní) asi ve dvacátých letech dvacátého století.

 

První písemné zmínky sahají do dvanáctého století.

V té době Svatava, vdova po králi Vratislavovi II. před svou smrtí (1.9. 1126) darovala území při řece Želivce kanovníkům vyšehradským, jak zaznamenáno v Místopise Českém, kde toto území je nazýváno "Újezdem Svataviným". Po získání této, dosud neúrodné krajiny dochází k jejímu zalidnění. Tak k původním strážím podřízených do té doby pouze králi (kralovicům) přibývají další osadníci. kanovníci zde následně zřizují sídla svých prebend.

 V roce 1219 byly králem Přemyslem I. darována kapitule Vyšehradské ještě Zahrádka, zřejmě jako důležitý brod přes řeku Želivku s hradem na Ježovské straně zvaném Klostenberkem.

            Roku 1352 je již osada Martinice uváděna ve stvrzovací listině císařem Karlem IV spolu s 28 dědinami.

Roku 1436 jsou Martinice s mnohými dědinami předány císařem Zikmundem zápisem Mikuláši Trčkovi z Lípy, který nákupem a císařskou přízní získává rozsáhlé panství.

V roce 1547 byl Trčkům majetek rozprodán a Martinice koupil Fridrich Lukavecký z Lukavce spolu s Hněvkovicemi, které se zvaly Bílými.

 

Roku  1569 předal Lukavecký Martinice svému  synovi Tristanovi. Tento nechal vystavět v Martinicích zámek (původně zřejmě tvrz) a sám se psal odtud na „Nových Martinicích“.

Vdova po jeho synovi prodala r. 1622 Martinice Albrechtu Vraždovi z Kunvaldu.

Roku 1700 koupil Martinice Jan Leopold Donát, hravě z Trautsonu.

V roce 1766 koupil panství Martinické Karel Josef Palm,kníže z Gundenfilgenu, pocházející z bavorského Řena.

Roku 1801 byl zámek se dvorem emfyteuticky prodán. 1801 zakoupil Martinice Jakub Zelenka vysoký úřednik a spřízněnec Jozefa II.

K další změně majitele dochází r. 1844, kdy kupuje panství Martinické za 485 000 zlatých Vilém Vincenc, kníže z Auspergu. Podle J. G. Somerea (1843) k Martinickému panství patřily následující obce: Dolní Kralovice, Příseka, Zahrádčice, Vraždivý Lhotce, Tomice, Střítež, Borovsko, Brzotice, Všebořice, Radíkovice, Bernartice, Zahrádky, Martinice, Ježov, Vranice, Píšť, Horní Rápotice, Podivice, Proseč, Hněvkovice, Budeč, Chotěměřice a Kouty. Pozemkové knihy potvrzují v roce 1856 téhož vlastníka.

K roku 1868 potvrzuje se vlastnictví panství Františku Josefu z Auspergu.

Pamětní kniha Lenazova z Dolních Kralovic zachycující období let 1850 -1877 zaznamenává, že k roku 1877 jsou již všechny dvory v nájmu. Nájemce se však neuvádí.

Vlastníkem dvora byl pan Zelenka z Chov dále pan Alfréd Fuchs z Křivsoudova (manželka Ernestina) a po něm pan Holszler z Růžkových Lhotic, který se na dvůr v Martinicích přiženil. Jeho vlastnictví skončilo umučením jeho, ženy Elišky a dcery Hany v koncentračním táboře v Terezíně. Začátkem německé okupace byla na dvůr (židovský majetek) uvalena tzv. „nucená správa“.

 

Kronikář – řídící učitel Jan Hýna uvádí ve školní kronice, který se žel již nezachoval, že zámek jest velký, jednopatrový rohový dům, který byl v nynější podobě od rytířů Vraždů vystavěn (zřejmě přestaven), o čemž svědčí jejich z mramoru vytesaný znak umístěný nad hlavní bránou, nyní zazděnou. Dále uvádí, že v zámku bývala prostorná rytířská síň, tabulovým stropem kryta a ozdobena podobiznami a znaky rytířského rodu Vraždů a na plátně malovaným rodokmenem Vraždů.

                                                                                                     II.

 

 Osídlení obce v roce 1838 dle pozemkového archu:

Č. 1  Zelenka Jan – majitel dvorce

Č. 2 Wojsada František

Č. 3 Jindra Jan

Č. 4 Jindra František

Č. 5 Holoubek Jakub

Č. 6 Reidel František

Č. 7 Příhoda František – chalupník

Č. 8 Martinice obec – bývalá pastouška – chudobinec

Č. 9 Boček Josef   - sedlák

Č. 10 Ackerman Josef – sedlák

Č. 11 Hovorka František – chalupník

Č. 12 Zelenka Karel- chalupník

Č. 13 Dvořák Jan – chalupník

Č. 14 Zelenka Karel – chalupník

Č.  15 Francl Josef – chalupník

Č. 16 Růžek Josef – chalupník

Č.  17 Jindra František – chalupník

Č. 18 Jindra Antonín – chalupník

Č. 19 Stutz Emach – chalupník

Č. 20 Zajíček Isidor – domkář

Č. 21 Císař František – mlynář (majitel mlýna pod vesnicí, nyní rozbouraného)

Č. 22 Časar jan

Č. 23 Manarlík Antonín – chalupník

Č. 24 Čech a Červenka František

Č. 26 jméno neuvedeno

Č. 27 Macháček Josef

Č. 28 Wicck Josef – chalupník

Č. 29 Stehlík František

Č. 30 Jindra Matěj

Č. 31 Jindra Josef –chalupník

Č. 32 ???

Č. 33 ???

Č.  34 Šedivý Karel

Č. 35 Holoubek  Josef

Č. 36 – 40 ???

 

III.

 

Období rakouské monarchie skončilo 28. října 1918. Ještě v září 1918 byli řídící učitel s dětmi v zahrádce v kostele na zahájení školního roku a zpívali rakouskou hymnu „Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem“.

28. říjen zaznamenal velký zvrat a zřízení Československé republiky. Žel bylo vykoupeno i životy spoluobčanů, jejichž jména jsou vyryta na památníku uprostřed obce. Období První světové války mělo dopad i na život v obci. Těžce na to doplatily ženy, které musely samy se svými dětmi obdělávat chudá políčka. Navíc toto období bylo stiženo velkým suchem a tak bylo o vše bída a navíc hlad. Roku 1910 bylo započato se stavbou školy za cenu 26 400 korun rakouských. Vyučování započalo v nové škole r. 1912.

 

IV.

 

Období první republiky 1918 -1938 může být hodnoceno jako úspěšné. Většina domků byla zrekonstruována na dvě místnosti, jedna pro hospodáře a jeho rodinu a druhá jako výminek pro dožívající rodiče. Rovněž začalo působit ochotnické divadlo, pod vedením učitele Josefa Hýny. Kulisy a oponu maloval Vlasák, učitel ze Studeného. Za získané vstupné byl postaven památník obětem války. Hrálo se v hostinci u Jindrů č. 11 a na školním hřišti. Hrály se české hry – např. Lešetínský kovář, Otec a jiné, jejichž názvy se nezachovaly. Za zmínku stojí i slavností obřad k postavení památníku, za velké účasti občanů z okolí.

Kronikář uvádí velikost poplužního dvora 680 měr, tj. asi 135 ha, počet rolníků  přes 50 měr (10 ha) 3, do 50 měr  počet 20 a počet chalupníků 13 – bezzemci.

Počty zvířat – koní 11, skotu 232, kozy 36, vepřový dobytek 64, králíků 49, drůbež 715.

Výnos z jedné míry asi 250 kg zrna, tj. asi 12,5 q na 1 ha. V obci uváděno 5 včelařů. Počet obyvatel 260, počet domů 38.

Volby v roce 1925 – 3 hlasy strana agrární, 1 soc. demokracie, 2 komunistická, 8 čs socialistická, 61 republikánská, 42 lidová. Počet žáků 33.

Lidé pracují v zemědělství – doma i ve dvoře. V zimě pletou košíky, ošatky, opálky, dělají košťata, bandory. Přede se len a na plátno jej zpracovávají 2 tkalci.

 

V.

 

Mnichovská dohoda o převodu pohraničních území ČSR k Velkoněmecké říši téměř obec nepoznamenala, snad jen to, že v okolí probíhalo velké vojenské cvičení. Zřízení protektorátu 15.3.1939 – za velké sněhové vánice do Čech a na Moravu vnikala německá vojska. Na obchodech a živnostech se musely psát dvojjazyčné nápisy, napřed německy a pak česky. Stejné označení nesly i úřední listiny a vyhlášky. Během soustředění a posléze v koncentračním táboře v Terezíně byli umučeni: Pan Fuchs, pan Holszler, Eliška a Hana Holszlerovy, paní Benešová – č. 12, protože byli židovského náboženství.

Na správě dvora se asi po roce střídali nucení správci, poslední byl Jan Pistulka, který ukonči činnost po osvobození Rudou armádou, který dne 5. května 1945 přecházela přes obec. V době války bylo prováděno zatemnění oken. Obecním úřadem byly stanoveny dodávkové komise. Tyto rozepisovaly povinné dodávky masa, obilí, vajec, mléka i brambor a maku. V případě nedodávek následovaly domovní prohlídky – rekvizice a odebrání potravin. Zemědělci byli nuceni odevzdat máselnice a odstředivky, aby nebylo možno doma provádět stloukání másla. Potraviny byly na přídělové lístky – na osobu a měsíc – 1,5 kg cukru, 1/8 l mléka na den, masu 1,2 kg a 30 cigaret na měsíc.

Vyhlášením války Sovětském svazu v r. 1941 začal protektorátní průmysl vyrábět zbraně munici. Do českého průmyslu a následovně do továren v Německu bylo nasazeno mnoho mladých lidí. Ročník 1924 byl do Německa nasazen totálně. Celkem pracovalo v Německu z Martinic asi 8 mladých lidí.

Koncem války přijelo do vsi několik rodin ustupující před Rudou armádou. Byli ubytování v rodinách občanů. Zásobování těchto rodin bylo značně nadlepšeno – si dvoj až trojnásobek lístkového přídělu pro Čechy.

Odboj proti okupantům v obci nebyl. Osvobození obce bylo 5. května 1945. Po krátké době Rudá armáda odešla.

Novým správcem dvora byl ustanoven Antonín Novák, účastník odboje. Ještě v květnu 1945 byl na školním cvičišti ustanoven Národní výbor s předsedou řídícím učitelem Janem Kruntorátem, kterého později vystřídal František Holoubek. Za předsedávání tohoto byla provedena elektrifikace obce – mimo dvou domů. 9. května 1946 byla obec slavnostně napojena na elektřinu.

V roce 1942 je v obci založen hasičský sbor a v roce 1952 je do obce přivezena motorová stříkačka. Sbor pak zasahuje u několika požárů mimo obec.

Předsedou sboru byl zvolen Josef Langr, následně pak Josef Novák, František Zahálka, Miloslav Čech. Velitelem sboru byl zvolen Bedřich Mišta, dále Miloslav Langr, Karel Langr a Karel Vrána. Strojníkem ustanoven Josef Langr, František Langr a Josef Holoubek. V roce 1988 kupuj sbor traktor pro potřebu sboru i jiné činnosti.

Rok 1953 je rokem obnovení ochotnického divadla. Pod vedením ředitele školy Bedřicha Mišty bylo sehráno několik představení, později i ve spolupráci s osvětovou besedou ve Snětě. Hrány byly většinou klasické hry, např. Paličova dcera – úvodní hra, K.H. Borovský, Naši furianti, Lucerna, Divá Bára, Maryša a jiné.

Pro velký zájem byla ve dvoře (č.p.1) provedena spoluprací adaptace zámeckých prostor a odstraněním stěny byl ze dvou místností vytvořen sál, kterým měl téměř stabilní jeviště se shrnovací oponou. Z ochotníků vzpomeňme na herce Františka Zahálku, Arnošta Vřetenáře, Miroslava Nesvorného, Miloslava Langra, Josefa Víka, Karla Vránu, Aloise Kopeckého, Václava Tůmu ze Sněta, Miloslava Čecha, Františka Vernera, Josefa Nováka, Františka Jindru č. 3, Karla Jindru č. 17, Václava Jindru č. 11, Josefa a Františka Rývových, Marii Holoubkovou, Annu Benešovou, Annu Jindrovou č. 11, Jarmilu Popelákovou, Janu Kopeckou, Hanu Jindrovou a Františka  Jindru č. 21, Jiřinu Ivasčenkovou a další. V drobných rolí avšak se spontánní ochotou a zanícením pro společný zdar každého představení. Fotodokumentaci pořizoval František Čech. Zkoušelo se  po práci a jen v zimní období.

V roce 1956 až 1958 byly na místě obecního chudobince – pastoušky postavena hasičská zbrojnice, kde byla i kancelář obce a obchod. Předsedou MNV byl Jan  Olišar.

Po roce 1971 bylo započato se stavbou komunikace spojující Vraždivý Lhotce přes obec Martinice  do Šětějovic. Současně byla provedena i penetrace místních komunikací. O tuto výstavbu se zasloužili především František Zahálka, Karel Vrána a Jan Olišar.

Učiteli na zdejší škole byli: Karel Lexa, Josef Hýna, Jan Kruntorát, Bedřich Mišta a Jaroslav Lapáček. Škola ukončila činnost v roce 1974, kdy děti  dojížděly do nově postavené školy v nově budovaných Dolních Kralovicích. Po roce 1967 zřízena v budově školy klubovna pro mládež, na jejímž zřízení se podíleli: František Langr, Václav Jindra, Karel Vrána a další obětaví spoluobčané.

Poválečná historie obce je opět spjatá s místním statkem (č.p. 1). V roce 1946 kupuje statek Karel Polák z Trmic u Ústí nad Labem. Hospodářská záložna v Dolních Kralovicích mu  na nákup poskytuje úvěr.  Po roce 1947 prodává zemědělcům v obci a okolí pozemky v ceně 20 000 kč za 1 hektar. Celkem bylo rozprodáno asi 100 ha půdy. Mnoho hospodářů se dost zadlužilo a byl i případ, že úvěr byl splácen ještě  v roce 1973.  Pro představu hodnot se jeden kg živé váhy skotu a prasat prodával za 7 – 12 Kč. Následně převedl Karel Polák zbytek hospodářství a zámek Československému státu. Tehdejší ministerstvo zemědělství přislíbilo úhradu, avšak zůstalo pouze u slibu. Národním správcem na statku se stal Jaroslav Novák. Státní statek byl po založení JZD Martinice (12.9.1952) předán družstvu s vyčíslením hodnoty  a pozdější úhradou.

 

VI.

 

Historie družstevnictví v našem okolí sahá do období první republiky. V tomto období se zemědělci sdružují v Hospodářských a skladištních družstvech. Vznikají první družstevní lihovary, strojní družstva a peněžní záloženské spolky – kampeličky. Vše má jeden cíl – vzájemnou pomocí dosáhnout lepšího zhodnocení své práce, která byla spíše dřinou.

Ve Snětě vzniká kampelička, v Dolních Kralovicích Hospodářské družstvo, v Přísece a ve Vraždivých Lhotácích lihovary. V Martinicích stojní družstvo.

Z příspěvků členů a za pomoci snětské kampličky jsou nakupovány secí stoje na obilí, jetel a mák, kultivátor a další stroje. V nákupu strojů  se rovněž spojují dva i více hospodářů. Na obecním pozemku je postavena kůlna na tyto stroje.

Po roce 1948 vzniku zcela jiná družstevní myšlenka. Po vzoru sovětských atělů a kolchozů mají zemědělské usedlosti být združsteveněny v jednotných zemědělských družstvech.

Po trpkých zkušenostech ve válečných letech, kdy rolní se přece jen najedl, zaplatil dluhy z první republiky bezcennými válečnými inflačními penězi a mnohdy i svým rodičům odstupné, se nikomu do neznámé budoucnosti nechce. V Martinicích je to o to horší, že většina hospodářů nemá splacené úvěry na zakoupená pole. A přes  ústní přesvědčování i hrozbu  vystěhování – řečeno dobrovolně  - nuceně dochází k založení družstva. Na schůzi 12.8.1952 je založeno v Martinicích JZD II. typu.  Podzimní práce si provádějí družstevníci společně. Jen Strojní traktorová stanice rozorává meze. Odevzdává osivo a práce je prováděna zdarma.

Prvním předsedou je zvolen hospodář František Zahálka, člověk, který pro družstvo znamená mnoho. Jeho obětavost pro družstevní myšlenku je příkladná. Snad nejlépe to vystihl jeho spolupracovník Karel Vraná při posledním rozloučení na tichém snětském hřbitově: Františku, tvůj pomník není u zdi tohoto hřbitova, je ve sloučených lánech, stavbách, strojích a v každém z nás. O ostatních řídících pracovnících se dá říci, že se také snažil, žel i také měnili.

Do stájí ve dvoře byly svedeny dojnice, ale na polích se dělalo vše jako dříve. Prvním traktorem ve družstvu byl Zetor 15, zvaný Puňťa. Jeho řidičem byl Miloslav Čech. Žel i nové umírněné politické podmínky umožnily, aby část hospodářů ze družstva vystoupila. Samozřejmě, že ke škodě nejen družstva ale i jich samotných. A tak se postupně téměř všichni do družstva zapojili, mimo Františka Vernera, který soukromě hospodaří dodnes. Za existenci družstva se ve funkci vystřídali tři předsedové.

Od založení v r. 1952 František Zahálka do r. 1966, po něm František Kovařík do r. 1967 a dále pak Karel Vrána do r. 1975. Za stabilitu lze považovat i to, že se často nestřídali nejen předsedové ale i ekonomové – Josef Vík a František Coufal a zootechnici – Arnošt Břetenář a po sloučení František Červenka. Rozvoj zemědělské výroby si žádal další slučování. V roce 1960 s JZD Šetějovice v nově pojmenované JZZ Mír Martinice, v r. 1964 s JZD Blažejovice a v r. 1971 s JZD Snět. Mimo slučování bylo v 70. letech převzato ještě 450 ha od hospodářů dosud hospodařících soukromě zejména v osadě Dolní Rápotice. K datu sloučení mělo JZD Šetějovice kravín na 100 ks dojnic, vepřín s porodnou a ocelokolnu. JZD Blažejovice kravín na 60 ks dojnic, vepřín na 100 ks prasat. JZD Snět mělo ocelokolnu, stodlulu a rozestavěný kravín na 100 ks dojnic a ustájení 40 ks ostatního skotu u Zahálků. Ostatní skot a prasata byla ustájena ještě v soukromých stájích. Všechna družstva měla drůbežárny. Výstavba ve středisku JZD Mír Martinice pokračovala stavbou porodny prasnic – rok 1965, čerpací stanice nafty a sklad olejů 1969, stavba dílny 1970, stavba kravína 1972, posklizňová linka a sušička oblí 1974. V rozpracovanosti byla ocelokolna na stroje, servisní buňka a rodinné dvojdomky, které se již nepodařilo dostavět. Dále byla realizována stavba čtyř bytových jednotek, nová trafostanic a zpevnění příjezdových komunikací a nádvoří ve všech střediscích.

V souvislosti s výstavbou přehrady na Želivce je proveden převod území družstva  okresu Benešov. Nucené vystěhování postihlo občany ze Žibřidovic, části Sněta –Zámostí. Současně byla půda asi 60 ha, která byla z části zatopena a z části zalesněna. Bylo omezeno hospodaření v ochranném pásmu Želivky.

V roce 1974 dochází ke slučování obcí s cílem tvořit střediskové obce. Do Dolních Kralovic byly začleněny okolní obce jako osady. Ke konci roku 1975 je JZD Mír Martinice začleněno do Státního statku v Dolních Kralovicích s celkovým majetkem 40 milionů Kč z toho 1 300 000 Kčs na hotovosti ve státní bance. Majetek družstevníků je převeden na stát bez úhrady. Hospodaření ve státním statku tvá až do revolučního roku 1989, kdy dochází k politickým i společenským změnám. Ze statku je tvořena akciová společnost a bývalé JZD Mír Martinice se opět formuje do družstevní podoby, tentokrát jako zemědělské družstvo vlastníků. Družstvo je založeno 1990 a předsedou zvolen staronový předseda Karel Vrána. S novou generací se začíná psát nová kapitola družstevnictví.

Martinice březen 1997, Josef Vík, Karel Vrána

 



Obec Snět

ze vzpomínek zpracovali Karel Vrána a Josef Vík
            
            Z historie obce Snět je možno říci, že je obdobná jakou mají okolní vesnice. Do 12. století se datuje výstavba tvrze v místech, kde dnes stojí dům č. 32, výstavba kostela a fary v místě domku č. 20.
Uvádí se, že ve 13. století žilo v obci již 348 obyvatel ve 48 domech. Kostel, jehož původním posláním byla ochrana obyvatel vesnice proti loupeživým bandám, chránily  zejména děti a  ženy,  muži  bránili   obec.
V dalším období sloužil jako místo, kde se udržoval oheň pro potřeby  obyvatel obce - lidé dávali pro tuto službu včelí vosk, lůj, sádlo, smolu tedy hořlavé materiály, aby se udržoval neustále oheň. K tomu účelu byli ustanoveni kostelník na den a ponocný v noci.
Obydlením krajiny přestaly mít význam strážné objekty na kopcích. Bylo však nutno informovat okolí o mimořádných událostech i nadále. K obraným objektům kostelům  byly přistavěny věže a na nich umístěny zvony. V té době se již správa státu začíná prolínat s křesťanstvím jako nositelem vzdělanosti a určité kultury. Obyvatelé obce a okolí se schází v kostele , kde mimo církevních obřadů se hlásá „slovo boží“ jež tvoří základ prvních zákonů. Je jím především tzv. „desatero“, kodex jímž by se měl řídit každý občan. Hlavními přikázáními jsou: - Cti své rodiče tak, aby si to vžily i tvé děti. Dnes by se dalo říci důchodové zajištění. Přikázání nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš statku bližního svého není třeba komentovat. Stejně tak, aby péče o potomstvo  nebyla svěřena pouze ženám, ale podíleli se na ní rovnoprávně i muži. Zřizuje se i manželství a příkaz manželské věrnosti. To a další přikázání těžko v té době lze obecné trestat. Proto církve hlásají věčné zatracení těch, kteří desatero nedodržují a slibují věčný život těm, kdož se tímto zákonem budou řídit. Žel lidé jsou takoví jací jsou.
Zvony zakoupené ze sbírek mezi občany mají rovněž svou historii. V kostele byly umístěny celkem čtyři.
Nejstarší zvon je z roku 1474, jehož letopočet je vylit v římských číslicích AD MCCCCLXXIV stejně jako latinský nápis “HEC CAMPANA FUSA PER MAGISTROM ANDREAM DICTU PTACZEK - AMEN“. Tento zvon nebyl nikdy odebrán na roztavení pro válečné účely - uváděn důvod, že by neprošel oknem zvonice. Lidová pověst praví, že se jednou utrhne a usmrtí kněze u oltáře. V roce 1937 opraveno shlaví tím, že dřevo bylo nahrazeno kovem a zvon otočen o 90o protože byl protlučen.
Druhý zvon ulit Jiřím Kovářem v roce 1550 opatřený nápisem „Já hlas volajícího na poušti, jak předpověděl Isiáš“ byl v roce 1917 odebrán a použit pro odlití hlavní pro kanony.
Třetí zvon byl instalován v roce 1937, zasvěcen sv. Barboře. Darován kostelu majitelkou usedlosti č. 31. Byl ulit v souzvuku s prvním zvonem. Avšak v roce 1943 byl odebrán k válečným účelům.
Čtvrtý zvon zvaný Umíráček (zvonil při úmrtí). Byl rovněž v roce 1943 odebrán.
             Dnes již historicky cenné náhrobní desky byly pro poškození sejmuty z podlahy kostela, kde zřejmě zakrývaly vstup do krypty a následně zazděny do stěn kostela. Nápisy na nich zní:
První deska:  „Léta Páně 1621  v sobotu po památce svaté Anny život svůj v Pánu dokonal urozený a statečný rytíř pan Jindřich Drachovský z Drachova na Žibřidovicích a Myšné, jsouce náležitě v domě svém na den Božího těla od Karla Ferdinada Lukavského z Lukavce na Vonšově zamordován, jehož tělo tuto odpočívá, očekávajíc Blahoslaveného z mrtvých vzkříšení.“
Druhá deska:   „Léta Páně 1622 v úterý den památky svaté Lucie na noc ve 4 hodiny na středu zemřela urozená paní Dorota Vraždová rozená z Lukavce a na Martinicích, kteréžto tělo její v tomto místě odpočívá. Všeliké tělo lidské, jest tráva a všechna krása je jako kvítí polní, uschne tráva, kvítí opadá, když se jich dech páně dotkne.“
Třetí deska:   Tento náhrobní kámen je nejzdobnější. Jest to kámen Albrechta Vraždy, který si ještě sám sobě za života dal. Proto den úmrtí vysekati nedal, což i po jeho smrti opomenuto bylo. Je to červený mramor na dvě části rozdělený, v hořejší části se čte tento nápis: „Léta Páně v tomto místě jest pochováno tělo urozeného pána Albrechta z Kunvaldu očekávaje radostného z mrtvých vzkříšení a den soudní.“
Čtvrtá deska: „Urozená paní Anna Vraždová, rozená Miličovská z Braumberka na neštovicích život svůj dokonala léta Páně 1676. Dne 6. června tuto odpočívá věku 22 letá.“
Pátá deska:   „ Anno 1679 dne 10 Juni urozená paní Alžběta Barbora Vraždová rozená Hougvička z Biskupic, život svůj v Pánu po porodu dokonala majích věku svého 22 léta.“
             Ke kostelu se váže i pověst o podzemní  chodbě z Martinické tvrze do jeho podzemí. Nebyla však dokladována ani potvrzena.
             Původní hřbitov byl kolem kostela, Pro nedostatek místa byl přemístěn na Končelův návoz. Kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlu byl původně farním kostelem spravovaným faráři - kanovníky Kapituly Vyšehradské. Kronika uvádí jména farářů: Walter, Blažej, Weceza, Sádlo, Vilém a Mikoláš, později uváděn jako kostel filiální spravovaný faráři ze Zahrádky. Význam kostela postupně upadal. Teprve v době, kdy byl kostel sv. Víta v Zahrádce odsvěcen a městečko Zahrádka likvidováno nabyl znovu na významu a je zpravován duchovními z Keblova.
             Po roce  1400 okolí přestalo mít hospodářskou cenu pro církev a obec je prodána šlechtě. Jako další majitelé jsou uváděni rytíři Trčkové z Lípy, Bořivoj Božek Netolický,Šťastný Košetický z Horek,Anna Všeslava ze Strojetic,Albrecht Vražda z Kunvaldu, Jiří Košetický z Horeka Raclav a Lidmila Vchynští z Tehova.
Za posledně jmenovaných k roku 1654 uvádí zemské desky následující obyvatele obce Snět.
 

Matouš Tůma; majitel; 14 ks skotu; 36 ovcí
Jiří Vrabec; majitel; 10 ks skotu; 12 ovcí
Adam Vondráček; majitel; 8 ks skotu, 8 ovcí
Matěj Vrabec; majitel; 5 ks skotu, 4 ovcí, 1 kůň
Adam Bejček; majitel; 6 ks skotu,14 ovcí
Václav Krupička; majitel; 10 ks skotu, 18 ovcí
Jan Kaba; majitel; 10 ks skotu, 2 ovcí, 1 kůň
Kryštof Baleš; majitel; 5 ks skotu, 5 ovcí
Jakub Bronec; majitel; 4 ks skotu,  6 ovcí
Václav Foltýn; majitel; 4 ks skotu, 5 ovcí
Pavel Zyka; zahradník; 3 ks skotu
                  
             Rolnické grunty pusté: Biskupský, Peachovský, Drahovzolenský a Duňovská - zahradník chalupa stojí zůstávají v ní podruzi. Z tohoto je zřejmé, že se jedná o těžkou válečnou dobu a léta strádání. Počet osedlých a pustých gruntů o tom hovoří víc než výmluvně.
             Pozdější majitelé Traustnové vytvořili tři velká panství: Martinické ke kterému byly později připojeny i Dolní Kralovice, Křivsoudovské a Vlastějovické (Hamerstad), každé z nich mělo samostatnou správu.
             Počátkem 19. století převedeny všechny panské úřady do Dolních Kralovic a utvořeno jedno velké panství jež sloužilo za základ zřízení Dolnokralovického správního okdresu - (politický okres Ledeč nad Sázavou).
             Začátkem 20. století dochází v obci Snět k rozvoji. Je založen hasičský sbor, záložní spolek s úřadovnou u prvního pokladníka p.Františka Pajera č. 41. V roce 1939 dostavěna budova Kampeličky s garáží pro požární techniku. Pro zajímavost v roce 1938 bylo uloženo v kampeličce 3,5 mil. Kč od střadatelů. V roce 1908 - 1910 vystavěna škola za cenu 31.000,- Kr. V první světové válce 1914 - 1918 padlo 11 občanů z obce, obyvatelé velice strádali jak z důvodů války tak značné neúrody, kdy vše na polích uschlo  a nedostávalo se vody.
            Prvním a dlouholetým poválečným předsedou se stal pan Stanislav Adamec. Při sčítání lidu v roce 1921 365 obyvatel a 64 domů.
            Dne 26. dubna 1926 za velkého jihovýchdního větru vznikl v  obci požár. Shořelo 27 zemědělských usedlostí. Hašení se zúčastnilo 18 Hasičských sborů. Lidé z okolí pomáhali, přiváželi potraviny, oděvy a další potřebné věci. Darovali 160q obilí, 7 q mouky, 292 bochníků chleba a 35 vozů sena a slámy. Peněžní sbírka  v okolí činila 60 000,-Kč. Stát pomohl dvakrát po 100 00,-Kč. Přesto se rolníci při obnově usedlostí a nové výstavbě značně zadlužili.
            Do období posledního desetiletí ČSR patří i elektrifikace obce.
            Volby v roce 1935: 89 hlasů Republikánská strana,
8 hlasů Sociálně demokratická,
16 Národně socialistická strana,
14 hlasů strana Lidová,
4 hlasy strana Živnostenská
a 47 hlasů Národní obec fašistická.
            Na vyhlášenou mobilizaci odešlo do armády 16 mužů, později rekvirováni i koně. V obci a okolí řádila nakažlivá nemoc skotu slintavka a kulhavka.
            Likvidace ČSR a následná okupace Německou říší, zřízení protektorátu Čechy a Morava přinesla opět utrpení zejména rolníkům v obci. Jako i v okolí byly i zde tvrdě vymáhány dodávky obilí a potravin. Pro sebe a své nejbližší rolníci schovávali portaviny do úkrytů v lesích, na polích do kompostu i jiných skrýší.
            Konec druhé svétové války se projevil tím, že obcí procházela Rudá armáda. V lese nade vsí v Mešníku se zastřelil německý důstojník se svoji podřízenou. To byly snad jediné výstřely v katastru obce za války.
            Ještě v květnu 1945 byl zvolen Místní národní výbor. Předsedové: J. Kohout, A. Jindra, A. Janoušek, J. Pajer 15, Fr. Matlach, J. Garab, F. Kepka a J. Jindra do sloučení s obcí Dolní Kralovice.
            Po válce bylo zemědělství hlavní obživou obyvatel obce. Ve vsi byli jen čtyři živnostníci J. Brázda - kovář, Fr. Končel - kolář, V. Hejl krejčí a obchod paní Slezákové. Poválečná kolektivizace nenacházela stejně jako v okoních obcí pochopení. Přidělený traktor Z 25 byl za krátkou dobu odebrán. Fr. Kaštálek se zúčastnil Sjezdu rolnických komisí v Praze v r. 1948.
            Vlastní JZD Snět bylo založeno v roce 1956. Formou přesvědčování vstoupilo do JZD asi 85% rolníků. Se společným hospodařením nebyly zkušenosti a ani důvěra. Následující rok vystoupilo  27 rolníků. V družstvu zůstalo jen 40% půdy obce. Přes potíže družstvo adaptovalo stodolu u Zahálků na chlév, postavilo novou ocelokolnu a stodolu. Byla zahájena stavba kravína K 108 - dodavatel stavby Metrostav Praha. Koncem roku 1970 se družstvo dostává do provozních problémů. Není dostatek krmiv, chybí lidé ochotní řídit výrobu. Členská schůze začátkem roku rozhodla o sloučení s JZD Mír Martinice.
Obec Snět se delší dobu potýkala s nedostatkem vody. Již v roce 1947 se vážně uvažovalo o zavedení vodovodu z Hádčice. Pro nezajištění finančních prostředků se realizace neuskutečnila. Ke stavbě nového kravína v r. 1970 je projektován i vodovod. MNV se rozhodl získat prostředky a ve spolupráci již s JZD Martinice je realizován celoobecní vodovod. Dokončen v roce 1971.
V letech 1972 zahájeno projektování a následná výstavba garáží pro ČSAD pro provoz autobusové linky Praha - Snět.


     
(c) Marie Heřmánková, 2006-16 Publikování nebo další šíření obsahu serveru www.hermanci.cz bez souhlasu autora není dovoleno.
TOPlist