úvodní stránka


Sraz základky 35 let po opuštění společných lavic

Už je to 35 let, co jsme se rozloučili v naší třídě, v kapse čerstvou občanku a pocit, že jsme dospělí  a svět patří  nám.  Možná  někde na kraji dušičky  jsme cítili trochu strachu, že od září nás čeká nový kolektiv na učňácích, středních školách a gymnáziích. Nikdo z nás netušil, co nás to čeká za dardu, střet se světem.  V tuhle chvíli ale bylo vše zalité sluncem.

 
[ 31. července 2017 | Autor: ]
 

Vlastně jsme si ani nedovedli představit, že je to definitivní, že teď už se nebudeme  vídat každý den. Po těch devíti společných letech jsme si nepřipouštěli, že by to mělo být jinak. Sice jsme přijali informaci, že od září už někde jinde a s někým jiným, ale reálně jsme si říkali, že to přeci není možné se už nepotkávat.  Za těch 9 let jsme spolu den po dni měnili dětské střevíčky za pubertální a ze školy jsme už odcházeli ve skoro dospělých.  Překonávali jsme ruku v ruce spoustu překážek – od zápasení se zavázáním tkaničky u bot v první třídě - kam se na tuhle dřinu hrabou písmenka a zpaměti se naučit  Alenko, stůj, auto houká, na něm v pytlích bílá mouka…  a stýskání si po mamince. Přes vyjmenovaná slova, násobilku, společné návštěvy u zubaře (to si myslím, hodně spojí), hromadná očkování ve třídě, kdy strach z injekční stříkačky se nedá skrýt, občas někdo nestihl dojít na záchod,  průšvihy více či méně závažné, partičkování a  najednou je tu puberta a my nevíme, čí jsme, ale jsme spolu. Hlavně víme, že jsme kluci a holky, že holkám (některým)  rostou prsa a vůbec není špatné si na ně sáhnout a také to, že některé z nás se první menstruace dostavila uprostřed hodiny zrovna, když měla bílé kalhoty.  Když už holt není zbytí, protože nám je víc a víc, uvědomíme si, že jsme rozdílní, že se dělíme na holky a kluky, nastane doba nesmělého namlouvání, kradmých dotyků, náznaků  a dělání si čárek, kolikrát se za hodinu na mě kouknul. Pak rychle stihnout první trvalou, kterou nikdo neocení, jen češtinářka  galantně můj  průšvih na hlavě okomentuje, že afro je teď moderní (já tomu po těch letech říkám pomsta kadeřnice).  Prostě jsme spolu dospívali,  den po dni jsme dozrávali, sbírali zkušenosti  a všechno jsme o sobě věděli. Už nikdy takové období  v životě nenastane - co do délky trvání a co do počtu změn. Na každém srazu si připomenu, co všechno nás spojuje, aniž si to uvědomujeme.

Jo, takže zpátky do toho okamžiku před 35 lety. Kluci rychle běží  do kina na první  film do 15 let nepřístupný, protože tam uvidí ten pravý dospělý svět. Uvidí to, co doteďka neviděli.  A my holky jsme co nejrychleji zamířily na první taneční zábavu, protože tam je ten pravý dospělácký svět.  Uvidíme to, co jsme doteďka neviděly.

No svět na nás čekal. S otevřenou náručí a my jej hltali plnými doušky.  Naše cesty se rozešly, ale těch devět let, ve kterých jsme spolu vyrůstali, máme zadřených pod kůží a nejde se jich zbavit.

Tohle všechno se mi vybavilo po dnešním srazu, připomnělo mi  dobu, kdy jsem brala základ do svého života.  Nějak moc se mi z toho dětského světa a času brání rozumu nechce. A to, že zítra jdu do práce a zařadím se do svého dospěláckého života znamená, že na to všechno zapomenu, že to zase bude tak hrozně moc daleko a je mi smutno, že ani jeden z těch 9 let si nemůžu prožít ještě jednou. Jsou vzácné.  Zítra už zase zaběhnutá všednodennost, zodpovědnost.  Návrat byl moc hezký.

(c) Marie Heřmánková, 2006-16 Publikování nebo další šíření obsahu serveru www.hermanci.cz bez souhlasu autora není dovoleno.
TOPlist