Mořská paní má ráda pomněnkovou modř na svých šatech, které si  marnivě dozdobí bělavými volánky. Studí,studí ráda…..A ráda své pěnivé volánky rozprostírá do písku aby si podmanila i jej. Chce větší a větší panství, chce více a více obdivovatelů – třeba  jako jsem já. Proto se natřásá, nakrůcá, vlní a šustí, jen aby přilákala více obdivných pohledů, více svých nápadníků, více oddaných duší. Když nejsou k mání, nejde pro slzy daleko. To je pak její slané trucování všude. Na druhou stranu, když chce, umí také upřímně  pohladit svými slanými krůpějemi.  Ráda přistupuji na její hru – sedím tak, abych dovolila roztančeným volánkům  studený dotyk na mém těle. Celí ztumpachoví, když narazí na mou kůži a pak  jako rozdováděné děti zavísknou a běží dál až ke skále, kde se roztříští, protože zlobily, ale to jen proto,  aby se v příštím  okamžiku znovu zrodili, stejně tak jako bájný pták  Fénix, který vstal  z popela a stejnou cestou pozpátku se pokorně vrací ke své vládkyni. Neminou mne. Ach, jak jsou hraví tihle nezbedové….a jejich paní je nechá – ráda nechá ať se zatoulají – vždy si je umí přivolat. A oni se rádi vrací.

To skála za mými zády – ta není marnivá – je moudrá a ví. Ví i to, co si neumím představit. Skála je dáma, kterou marnivost už dávno minula a která ač zadumaně sleduje své okolí, až by si leckdo řekl, že je mrtvá, tak tahle kamenná mlčenlivost si přitom  potichu žije svůj zajímavý život. Skalní dáma se trochu s úsměvem dívá na to hemžení vodní krasavice a pevně si stojí za vším a před vším. Je moudrá a proto, i když rozvřískané volánky rozbije svým pevným tělem, vždy je v témže okamžiku vrátí zpátky jejich poslání.

Ale  nejsem tu sama s těmito dámami, jsou tu ještě sluneční paprsky slité v jeden mohutný zlatý proud a stín – věrný druh skálové paní. Sluníčko se spíše kamarádí s mokrou paní, vzhlíží se v jejích pomněnkových šatičkách a za to jim  propůjčuje zlatavý nádech, který se hodí k bělavým volánkům. Sluší jim to. Stín mu trochu kazí radost, ale sluníčko ví, že je dobré si občas připomenout, že vše má své hranice a i ono – sluníčko životadárné ustoupí stínu a ochotně mu  podstoupí díl vlády.Mám je všechny moc ráda. Ochotně ji podávám svá trápení, protože vím, že jej přetaví v životní zkušenost. Mořská dáma jej  rozmáčí svými solnými dotyky, skála rozdrtí urputné jádro zlosti svou neústupností, sluníčko pak pochlácholí, uzdraví rány a stín dá potřebnou špetku pokory. A ejhle místo trápení a bolavé jizvy na duši tu mám životní ponaučení, které mi dá výstražné znamení vždy, kdy bude třeba.Ještě chvilku se dám všemi svými póry napospas  tomuto místu. Na tu malou chvilku jsem jeho nedílnou součástí a cítím pokoru jeho vyváženosti. S takovou zásobou mohu opět do života, kde zobáčky vah se málokdy ustálí na skálo – mořské rovnováze