Dodneška občas mívám takovéto  pocity. Že nejen já  ale i mé okolí musí se mnou sdílet nadšení z objevování nových věcí. Být aktivním a vytvářet něco nového, co ještě nikdo nezkusil. Slabší jedinci nevydrží a utíkají ode mne. Ti silnější zůstávají a jsou úspěšní.
Jako třeba Jelča. Obtěžovala jsem  spolužáky řečmi, že se  nic neděje, že nikdo nic nedělá, každý se jen šrotí a všichni jsou nezáživní. Mávala jsem přitom Mladým světem s reportáží o aktivních mladých lidech, kteří na víkendy připravují super zajímavé programy. Zároveň jsem už  držela odpověď od těchto aktivních lidí s návodem, jak na to -  jak být aktivní. Chlapci moc nadšeni nebyli. Jelča, aby se mě zbavil,  mi druhý den přinesl napsanou písničku s tím, že zakládají kapelu, a tudíž jsou aktivní – jinými slovy, ať mu dám pokoj. Ale kam na mne - ihned jsem pojala nápad pomáhat jim v tom. Nutila  jsem folkového Ráďu s  dvanáctistrunkou, aby  hrát v metalové kapele.
Po  15 letech od tohoto zážitku zase v zápalu, že svět mi leží u nohou a já nevím, jakou radost si od něho vzít, jsem se rozhodla pro zábavu kultivovanou a jala se zajistit si předplatné do Národního divadla.  Z brožurky  vypisuji  zajímavá představení Alois Jirásek - Lucerna, William Shakespeare - Večet tříkrálový, Zdeněk Jecelín - Rodinné sídlo….
A to už držím  mobil a volám:" Jelčo,  tobě budou hrát hru ve Stavovském divadle!
No, možná," zní odpověď.
" Jelčo,  sežeň mi lístky na premiéru, půjdeme celá třída.¨
"No, to by chtěl každý", děl Jelča.
 "Jelčo, tak alespoň besedu s mladým umělcem.
 Ne, besedy nedělám" - asertivně Jelča na to.
Jelčo," už nevím na co bych ho nalákala, " tak alespoň  pojď do hospody".
 "Jo, to bych mohl, "souhlasí mladý umělec.
Sešlost v hospodě  s ostatními spolužáky proběhla vesele. Všichni jsme úspěch Jelčovi přáli a rochnili se, že máme slavného spolužáka. Ani já jsem se nemohla nabažil Jelčova úspěchu. Konečně někdo aktivní, zajímavý a já jsem u toho. Jak se to přihodí, že někomu hrají hru ve Stavovském divadle? Po tom momentu jsem se pídila. Chtěla jsem rozpitvat Jelčovu cestu a najít tu první vteřinu, kdy už přestal být jako my všichni ostatní. Podařilo se mi to.
Jak Jelča uvádí v programu ke své hře na tzv. kulturních zájezdech ledečského gymnázia do pražských divadel  se mu nejvíce líbili rozchody mezi výstavou a večerním představením. To asi nám všem. Takže až doposud je Jelča normální jako my. Dál se zatím vyvíjel taky nastejno. Jako většina  mých spolužáků zmatených profesorem chemie začal po maturitě studovat chemii. Přes týden v Praze a o víkendu v rodném městečku.  Byla sobota asi hodina po poledni, kdy Zdeněk a  jeho kamarád řešili, co s volným časem. Jo, teď by se jim hodil můj návod od aktivních lidí z reportáže v Mladém světě. Ale ještě, že ho neměli.  V tomto věku každého napadne hospoda,  a  tak to navrhl i jeden z nich. Druhý oponoval, že na to je snad ještě brzy. Být skoro od oběda v restauračním zařízení. Co tedy?  Co takhle zkusit hrát divadlo. No a tady je ten první Jelčův krůček na cestě k divadlu. Rozhodování se mezi hospodou a aktivitou.  Pak už jsem jen slýchávala, kluci  mají zkoušku, kluci hrají představení, Jelča nepřijde -  hraje, Jelča nepřijde -  režíruje, Jelča už nedělá chemii, Jelča dělá DAMU, Jelča dostal ocenění mladý evropský umělec, Jelča má svoji hereckou školu a nakonec to Stavovské divadlo.
Jak to cítil a prožíval Jelča a jak se jeho cesta ubírala dál se dočtete v programu ke hře Rodiné sídlo. K té jen tolik, je to  fantazie o životě ruské venkovské šlechty a že někdy až běhá mráz po zádech, kdy to, co je na jevišti, moc dobře známe z reálného života. Běžte se  podívat.
Ještě dodatek. Na předposlední sraz třídy Jelča avizoval, že přijede se svoji dcerkou Rozárkou. Dorazil  bez ní. "Kde je Rozárka", ptala jsem se ho. "Nenašel jsem ji, tak jsem odjel bez ní." Dámy, chtěly byste mít doma umělce?                       V Praze jaro  2002