Moje  sobotní  ráno začíná na farmářských trzích na pražské Náplavce. Jako pravidelný zákazník se s úsměvem zdravím s prodávajícími  příjemnou konverzací: Jak se máte? Co děláte? Co nového? Jak vám chutnalo? I proto sem chodím - smazat anonymitu  každodenního nakupování v supermarketech.  A těch lákavých pochoutek. Je sluníčkově, svět funguje jak má.

Bohužel, ne všechno se dá na trhu koupit. Nákup dokončuji v našem supermarketu a  jde mi to od ruky, šup šup do košíčku a už stojím ve frontě na kasu. Přepínám na autopilota a stylem krok sun krok se dostanu k pokladně, vydávám zboží na pás, lovím peněženku….. zautomatizované činnosti. Tady žádné otázky Jak se máte? Co děláte? … Z mého světa mě vytrhne jakýsi nesoulad. Všimnu si stařičkého pána přede mnou,  na páse  má jen vajíčka a houskový knedlík (obojí je ve slevě). Své dva balíčky na páse roztržitě rovná, neví kam s košíkem, za sebou má  ošuntělou tašku na kolečkách, na sobě košili  a trenýrky, o kterých začnu přemýšlet, jestli jsou spodním prádlem nebo kraťasy na ven. Je vidět, že má problém s orientací ve světě, je pomalý, ale po nějaké chvíli vyhodnotí situaci dobře, a tak i on se dostane ke kase. V duchu si říkám, asi si bude vařit knedlíky s vajíčkem, vypadá to, že už jeho paní nežije a vaří si sám, a nebo jeho paní žije, ale má potíže s chůzí, tak  chodí na nákupy on…. no  to ta moje fantazie a zároveň se  cítím  trochu provinile, že já si rozmařile na trhu nakoupila takové drahé dobroty.  Najednou pokladní hází knedlík do regálu  kamsi pod kasu se slovy – v kanceláři ještě nezanesli slevu, nemůžu vám ho prodat.  Pán platí tedy jen vajíčka, kdy  směrem k  pokladní nastavuje třesoucí dlaň s drobnými, aby si vybrala. Už jsem na řadě,  celý nákup mám v tašce, vajíčka stařečka pořád leží v odbavené části, ten stojí opodál  a snaží  se pochopit situaci. Vypadá to, že neví co má dělat.  Říkám si, to bude mít k obědu jen míchaná vajíčka, o knedlík přišel.  Za mnou fronta, všichni mlčí, mám také svých starostí dost a bojuji s tím, jestli mám vystoupit ze své naučené role nereptajícího zákazníka  a nepletení se do věcí, do kterých mi nic není. Jako poučený spotřebitel samozřejmě  vím, že pokud je v regále zboží s cenou, slevou, musí ho prodejce prodat. Pokud není určené k prodeji, nemá tam co dělat. Měla bych si vyžádat vedoucího prodejny a asertivně na to trvat, ale touhle cestou se mi zrovna nechce jít. Chci mít situaci rychle a bez pozornosti vyřešenou. Jen žádné konflikty. Nemám náladu vytýkat, co kdo dělá špatně, že sleva na knedlík má být v systému, že pokladní má být vstřícnější a mít pro stařečka pochopení, že situaci má řešit vedoucí prodejny... nechci nikoho vinit a soudit. Hledám technicky nejschůdnější řešení  a hlavně bez emocí. Říkám paní pokladní,  připočítejte mi tam ten knedlík, koupím ho pánovi beze slevy. Pokladní ho vyndává a chystá se mi ho namarkovat. Do té doby neorientovaný stařeček vykřikne: „Děkuji moc, to já si dojdu vybrat ten bez slevy, bude mít delší trvanlivost! “,   a mizí mezi regály. Zůstávám div ne s otevřenou pusou  stát u poklady a docela úzkostně vyhlížím stařečka.  Hm, tak v klidu to tedy nebude. Konečně, přichází se smutkem v očích – když oni tam mají jen ty zlevněné.  Platím tedy zlevněný knedlík za plnou cenu, rozdíl činní pro mě  pár korun. Jo, dělat charitu…  Ale o to přeci vůbec nešlo. Já jsem jen chtěla, aby stařeček měl k obědu míchaná vajíčka s knedlíkem, která já mám tak ráda. A z mé strany stačilo udělat tak málo. Tak byly tam ty emoce nebo ne?