Říkala jsem si, tuhle paní spisovatelku si musím ohlídat, nepropásnout  až vydá další knížku. Moc jsem toužila zopakovat si ještě jednou čtení plné pocitů, podnětů k přemýšlení a objevování  předkládaných  mouder, zalykání se a nevědění, kam dřív skočit, čím se nechat unést, co dřív si užít –  bohatá, luxusní hostina, na které se může vše ochutnat a vše chutná. Druhá povídková knížka Srdce na udici nebyla špatná, ale  nenaplnila má náročná očekávání a ke třetí Nebe nemá dno jsem se dostala v životním rozpoložení, kdy jsem ji musela odložit. A tak jsem si říkala, nevadí - počkám si – Sluneční hodiny se budou opakovat. Na mém knížkovém seznamu  byla  Hana Androniková stále v popředí, abych čas od času mrkla, zda se objevilo u jejího jména něco nového.

Včera k půlnoci v povánočním čase  jsem seděla v křesle a k oblíbenému plstění jsem si jen tak zčista jasna pustila rozhlas - moc často to nedělám… zrovna  běžel pořad o spisovatelích, kteří tento rok zemřeli – Arnošt Lustig, Jiří Grůša… četli se úryvky děl, vzpomínali na ně jejich přátelé a  moderátorka při rozhovoru s brněnským vydavatelem knih Jiřího Grůši poznamenala, že je škoda, že čas běží a tak se nestihne ukázka od Hany Andronikové. Aha, asi vydala něco nového, tak to vydavatel chce propagovat, ale to není moc  etické dělat to  v pořadu o zemřelých umělcích…. a dál si  plstím  ovčí vlnu ….. a najednou mi vše zapadá do bystřejších mozkových buněk… to přece nemůže být pravda, ta druhá varianta, že Hana Androniková patří do tohoto pořadu…. jdu k netu, zadávám si její jméno …. a to,  co jsem nechtěla vzít na vědomí je pravda:  Hana Andorniková zemřela 20.12.2011 ve svých 44 let. (Uniklo mi to, protože v tomto čase byla média plná rozloučení s Václavem Havlem). Už  se nedočkám a čekání na druhé Sluneční hodiny ukládám tam, kam se v průběhu života  dostávají  situace, před které si dávám (ač nerada a vždy to bolí) slovíčko – už nikdy. Je těžké, přetěžké se s nimi smiřovat. Dozrávání!

Foto použito z www.lidovky.cz, autor David Port)