Pochválím fialku obsypanou bílými jemnými kvítky. Růžová stávkuje za teplo. Přesunula jsem ji z  tepla bytu na chladnější chodbu. Udobřuji si ji slibem, že tady se bude mít lépe než v přetopeném obýváků. Modrou trochu povzbudím: dyť si bývala dost dobrá, tak se rozpomeň na staré dobré časy a ať mi to tu co nejdříve hraje všemi barvami.A svůj experiment, kdy jsem do jedné misky sesázela fialky rozdílných barev, teď už prosím a lupou hledám poupata, jestli náhodou už….Nic, už dva roky spolu válčíme. Já vytrvávám ve svém přesvědčení, že to musí fungovat a představa různobarevné záplavy květů z jedné misky mě stále neopouští. Miska je však stále zatvrzele zelená. Tak tuhle misku prosím, div ne na kolenou, aby mi splnila moji představu. Mám ráda ten pohled, když jdu domů a vítá mě barevné řádění na chodbě.

Tak chodbová botanická zahrada je tak, jak má být a teď ještě doupravit podzimně zimní truhlíky na balkoně. Mezi vínové a bílé vřesovce vkládám stříbrné rostlinky, které nevím, jak se jmenují. Přivezla jsem si je z pracovní cesty. Tyhle mě hnedle zaujaly svou muchlanicí větviček a bobulek a komentářem zahradníka, že i když zmrznou, tak budou vypadat stále stejně. Jo tak to beru, držáky umím ocenit. Takže motanice, vřes, motanice, vřes a ještě přidám na okrasu tam šnečí ulitu, tu bílý oblázek, trochu naaranžuju lístky, pohladím kvítka a……. koukám, vedle oblázku je nerozlousknutý oříšek. Kde se tady proboha vzal? Bydlíme v posledním patře, veverka sem nezabloudí, velkého ptáka jsem tu taky neviděla……….a to už se ocitám v dětství, v pohádkovém světě. No jasně, pohádky fakt existují. Mám oříšek a v něm přece šaty na ples pro prince. Jak jinak by se v mém truhlíku ocitl oříšek. KOUZLEM  přece. I když se mi hlavou mihne námitka, že  ty Popelčiny oříšky byly lískové. Jsem Popelka, mám oříšek, budu mít prince. Ale rychle se vracím do reality. Jsem matka, mám oříšek, dcera Bára bude mít šaty do tanečních. Aspoň trochu ušetříme. Utíkám za ní do pokojíčku s euforickými výkřiky: Oříšek, mám oříšek a v něm jsou šaty. Budeš mít šaty do tanečních. I když Bára ví, že její máma není normální jako ostatní, že občas je trochu jinde a zvykla si, tak tohle je na nedělní ráno (i když se posunul čas a je možné všechno) trochu moc. Určitě si v duchu opakuje číslo do Bohnic, ale zmínka o šatech do tanečních ji vytáhnou z puberťácké letargie a typickým klátivým krokem náctiletých, se blíží ke své matce. A co kdyby přece jen matka potřebovala tu lékařskou pomoc. A to už kouká na mou dlaň, ve které je vlhký, mírně oplesnivělý a trochu zdeformovaný ořech. Odpudivost sama. No, já bych raději ty černé šatičky z Tesca, namítne se shovívavostí  v hlase. No dobrá, tak to budou šaty pro mě, vzdávám se mateřské péče. Taky už jsem mírně oplesnivělá a zdeformovaná, takže to bude odpovídat mému stavu. A zase ten rarach v mé hlavě – vono,i kdyby tam šaty nebyly a bylo by tam jadérko, tak stejně bude plesnivé, červavé…. A já vím, že nebudu mít nikdy odvahu ho rozlousknout. Že ho usuším, ošetřím protiplísňovým postřikem a uložím do kufříku k mým pokladům. Tam kde přechovávám usušené fialky od mé první lásky, větvičku z naší pokácené hrušně  a kamínek z dálných krajů, kde jsem nikdy nebyla  -  prostě do vzpomínek, iluzí, představ. Protože mou víru, že pohádky a kouzla existují si nenechám vzít a budu na ně věřit dál. Proto ho nikdy nerozlousknu. Pro naději, že pohádky a kouzla existují.