Po ubytování nám vyhládlo a tak jsme  na jistotu zamířili do Plzeňské  restaurace (ulice Svobody 1027), kde nás stejně jako vloni  překvapili super jídlem. Doporučujeme portský řízek. Večer jsme se  prokochali třeboňským náměstím a s Bárou zamířili do lázní Aurora, kde mají bazén s mořskou vodou a různými vířivkami v příjemné teplotě - atopický ekzém se začal bát, protože se slanou vodou se mu nechce kamarádit. S Milanem jsme si poseděli před lázněmi u dobrých pivíček, a pak společně s Bárou ještě zhřešili v rodinné cukrárně Pohoda. Tady chutnalo Honzíkovo překvapení a romantické  posezení v klenutém průjezdu nemělo chybu. Domů jsme si to štrádili obchůzkou kolem Bertiných lázní cestou lemovanou Tylovým domečkem, starým památným hlohem, Zlatou stokou a neuvěřitelně krásnými květinovými záhony – to vše v nočním osvětlení mělo nádech pohádky. I další dny jsme tudy chodili.

Druhý den jsme zahájili prohlídkou zámku – renesanční prostory, já jsem pro  nedýchatelný vzduch vydržela jen první půlku. Milan s Bárou se vydali i na třetí okruh do kasemat a psince, což je velmi nadchlo. Já mezitím vypátrala, co je v okolí zámku za vidění - minizoo, výstavy, restaurace…. a hlavně střílení z luku a kuše… to jsem si nemohla nechat ujít a tak jsme to s Bárou vyzkoušely. Báře šel lépe luk, přiznala, že to má z indiánských táborů. Já bodovala v kuši. Oběd v zámecké restauraci se nepovedl. Bára si dala krůtí hranolky a nebylo jí po nich dobře. Zkoukli jsme Akvárium v Krčínově domě, a pak se šlo na exkurzi do třeboňského pivovaru- před tím jsem si telefonicky ověřila čas – prohlídka je jen jednou za den, takže se vyplatí zavolat si a nejít na blint. Pan průvodce byl znalec, ale zahltil nás tolika informacemi, že nám šla hlava kolem. Kvůli své klaustrofobii jsem vzdala pivovarské sklepy. Vzpamatovali jsme se v pivovarské hospůdce – konečně nealkoholický Renegát. Překvapilo mě, že ve městě třeboňského piva se více čepují jiná než domácí piva. Milan objevil moravského Rychtáře a hodlá si jej opatřit do své sbírky 5l soudků. Večer Bára nešla plavat, byla pěkně vymrzlá, tak jsme s Milanem vyrazili na procházku kolem rybníka Svět k Schwarzenberské hrobce. Vítr fučel jak o závod, a tak jsme byli rádi, když jsme při zpáteční cestě objevili na třeboňském náměstí příjemnou hospůdku U kamenné studně, kde jsme si pro Báru objednali jídlo do přepravky. Hodný pan kuchař nám zkombinoval dvě jídal dohromady, aby to Báře chutnalo. Pak jsem si přepravku dala pod tričko a uháněli jsme do pokojíčku, aby mňamka nevystydla. Bára se olizovala, jak jí to chutnalo. S Milanem jsme ještě vyrazili na utopence a hermelína do bufetu u ubytovny. Obojí bylo vynikající.

Třetí den jsme ráno vyrazili do půjčovny, kde jsme měli bloklá kola a po snídani v bufetu u hrobky (Bára se na ní zaběhla kouknout, když večer tam s námi nebyla) jsme vyrazili na třeboňské cyklostezky kolem rybníku, koní, lesem, bažinami, viděli jsme vodáky na Lužnici, jak nadskakování zdolávají pro nedostatek vody jez, ztvrdli jsme před závorou na kolejích….. I když nás chytil déšť stačili jsme se schovat. Překvapilo nás, kolika stezkami se dá jet a schválně jsem hledali ty nepanelové, na kterých to pěkně drncalo. Zpočátku jsem nedodržovali značky a jezdili po propojovacích cestičkách, jak nás napadlo. Až v závěru, když jsme už směřovali k Třeboni jsme se drželi značky. Cyklistika nás nadchla a užívali jsme si jí na 150%. To bylo něco jiného než moje ježdění po náplavce  v Praze. Pak obídek v oblíbené restauraci U kamenné studny, nákup soudku do Milanovy sbírky, lázeňských oplatků pro babičky a pak chvilku na kutě, odpočinout si. Večer jsme Báru doprovodili do bazénu a čekání jsme si krátili v další oblíbené restauraci – Plzeňské. Protože kuchař vařil jen do 21,00, tak si Bára vybrala z jídelníčku předem a když dorazila za námi, měla už jídlo skoro na stole. Vstřícní číšníci i kuchař si zaslouží jedničku.

Poslední den jsem sice plánovali ještě vyrazit na cyklo,ale už dost pršelo a tak jsme se usadili v podloubí restaurace U bílého koníčka, dali si mňam, mňam snídaničku a kochali se pohledem do náměstí – super náladičku Milan doladil nákupem plyšové veverky z filmu Doba ledová. Bára z ní měla radost i ve svých skoro dvaceti letech.
U vedlejšího stolu hledali turisté ubytování, tak jsme jim doporučili naši ubytovnu, kde to nemělo chybu. A pak už jen na vláček směr Praha. Slíbili jsme si, že třeboňské cyklozážitkování si brzy zopakujeme.

více fotek v rubrice ... něco z foťáku