Pobyt v Peci byl plný zážitků a já mám obavy, že se mi nepodaří zachytit je jak, co do kvantity, tak i kvality prožitku. Dny začínaly dlouhou snídaní, následnou relaxací a hlavně pomalým odchodem na sjezdovku. Sportovní aktivity byly proloženy dostatečně dlouhým obědem v restauraci, kde  jsme našim cca 19 letým dětem předčítaly z jídelního lístku, co by si asi tak mohly dát – samozřejmě  k jejich velké radosti.

 Po příchodu na chatu nás čekala sprcha, večeře, a pak srocení se na pokoji za účelem povídání či hraní společenských her. Karty na hru UNO, kterou jsem propagovala a kterou všichni svorně odmítali hrát, jak jsem nakonec zjistila až při vybalování doma, jsem vůbec s sebou neměla.

První večer naše partička: dvě matky - já a Jitka a čtyři „děti“ ve věku od 17 do 19 let,   jsme vyrazili na sjezdovku Javor  na  koncert punkové dívčí skupiny Gaia Mesiah s následnou exhibicí na lyžích a prknech. Holky hrály hezky, ale byla zima. S Jitkou jsem se vypravila koupit něco teplého pro zahřátí. Vyptaly jsme se dětí, co chtějí za dobrotu a vyrazily. Ale moje podkluzovaní boty – sněhule s gumovou podrážkou mi nedovolily udělat ani krok. To díky tomu, že předcházející dny byla obleva, a když zčista jasna přišly cca mínus 13 ⁰C mrazy, tak vše bylo pěkná mydlina. Vzaly jsme to zkratkou, přes kopeček za reklamními  stany a já se odtud nemohla ani hnout.  Zablokla jsem úzkou zkratku. Nějaký pán mě usilovně tlačil ze zadu, ale ani to nepomohlo, musela jsem na všechny čtyři a jako pejsek jsem se doplahočila na alespoň trochu schůdnou cestu. Byla jsem schopná chůze jen v zavěšení Jitky, takže když jsme konečně našly bufáč, prohlásila Jitka, že ty grogy a svařáky  za této situace nejsme schopné odnést.  Takže jsme se po namáhavé cestě vrátily k dětem s prázdnou.

 Přírodovědně zaměřená Bára nikdy nezapomene na získání nových poznatků ze zvířecí říše První informaci jí hned první večer zprostředkoval Ondra. Říkal, že v časopisu Koktejl č. 2/2008 (který jsme druhý den  rychle zakoupily pro ověření poznatku) si přečetl, že  velkomil drobný  spí 367 dnů v roce. Po přečtení se ze zvířátka sice  vyklubal vakoplch  drobný a  počet dnů není v roce, ale i tak,  je to velmi zajímavá záležitost.. Doufám, že Bára  tuto informaci  využije u maturity či přijímacích zkoušek na přírodovědeckou fakultu.

I když se to nezdá, je Ondra  studnicí přírodovědných zajímavostí,  vyprávěl o tom, že poník  je vzteklý, protože má komplex z velkého koně, z čehož vyplynul závěr, že poník  nesmí vidět koně, jinak je vzteklej. Takže bacha na to, když poník uvidí koně.

Jitka už první dopoledne získala zážitek, který jí ze srdce  závidím – jde jej  jen těžko trumfnout. Při výjezdu sedačkovou lanovkou na Bramberk, nestihla vystoupit včas – děti jí nedaly instrukce, navíc jí posadily na nevýhodné místo, a tak když zjistila, že stále sedí na lanovce, která si to už  míří zpět dolů, musela statečně  seskočit z metrové výšky s lyžemi na nohou.

Protože jsme s Jitkou sběratelky zážitků,  nebylo tomu jinak ani v úterý, kdy jsme vyrazily na běžky. Vyrazily jsme ráno po snídani – to abychom neopakovaly zásadní  chybu ze Šumavy, kdy jsme svůj běžkovýlet ukočily za tmy s mých strachem, že budeme muset nocovat někde v divočině  pod vývratem. Asi i pod vlivem šumavského zážitku, jsme si s Jitkou uložily do mobilu čísla z projíždějící taxi rolby, aby pro nás kdyžtak dojela. Tentokrát to bude jiné a kolem 16,00 už budeme  v našem penzionu a stihneme si ještě dojít zamlsat do cukrárny. Nejdříve jsem se musely dostat nahoru na hřebeny, k čemuž jsme zvolily sedačkovou lanovku na Bramberk. Zařadily jsme se do fronty pro jednotlivce – když jsme jen dvě, že?  a lanovka je pro čtyři. Když jsme přišly na řadu, tak Jitku ode mě chtěl obsluhující pán odloučit. Ale já se nedala – sice jsem stála na nějakých jezdících válečkách, které pěkně podkluzovaly,  ale řvala jsem, že  bez  Jitky nejedu a on, že ať v tom nedělám bordel……. a přiřadil mi  Jitku k trojici před námi. A já řvala, tak já jdu pryč, já bez ní nejedu……… nakonec za nadávání obsluhy jsme se dostaly na společnou sedačku s nějakým pánem, kterého Jitka  uvítala slovy: Pane, to nevíte s jakýma kopytama jste si sedl. Pán ani nemukl, takže jsme usoudili, že je cizinec nebo velký gentleman.  A už to přišlo  - vejšky pěkně vejškovitý – já se bojím, mám závratě, zavřela jsem  oči, stáhla zadek a jen když jsem cítila, že jedeme od sloupu dolů, tak jsme se  kochala panoramatama. Výstup se zdařil, protože dolní obsluha asi té horní  nahlásila nepřizpůsobivou osádku,  a tak nám raději  přibrzdili.

V rozjaření, že jsem nahoře, jsem byla plná odhodlání běžkovat.  V euforii jsem  hodila obě běžky na zem…..a protože běžky nemají brzdičky a protože sjezdovka je z kopce a byla pěkně umydlená…obě běžky se mi pěkně rychle rozjely dolů. A každá jiným směrem. Já i Jitka jsme se rozběhly každá za jednou. Já musela rychle na kolena, abych vlastní vanou zastavila levou a tu pravou Jitce pomohl chytit nějaký pán. Jinak mě čekala cesta sedačkovou lanovkou dolů a nebo vynadání od filmařů z pokračování Sněženek a machrů, protože by jim splašená běžka vjela do záběru. Když jsem zase měla kompletní vybavení, šly jsme s Jitkou  okouknout filmaře. Zjistili jsme, že herci M. Suchánek i E. Jeníková mají lyžovací  dublery. Krom toho se nám podařilo přimíchat se do komparsu a spolu s nimi jsme dostaly pokyn k přesunutí se dolů.  Chvíli jsme možná  váhaly, jestli se místo běžkování přidat k filmařům, ale  více než filmové slávy se nám chtělo běžkovat. Takže jsme se vydaly do hor… první zastávka byla na Lyžařské boudě, kde jsme se se sympatickým  číšníkem  (dostala  jsem půllitru horské vody zadarmo) dohodly, že až pojedeme zpátky – cca kolem 14,00, že se zastavíme na oběd…..cha, cha, projížděly jsme tudy nazpátek  kolem půl šesté se sevřenýma vnitřnostma, abychom stihly večeři v našem penzionku.

Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, krystalky ledu se na něm blyštily jak démanty na šatech  nevěsty a opadané ledové úlomky ze stromů klouzaly jak……… (oblíbeným se stala věta z filmu Pretty Woman – svině jedny klouzavý). U  Vejrovky jsme se seznámily s dvojicí žen stejného tempa, kde jedna stejně jako já běžky nesla přes rameno a druhá – stejně jako Kytka nevzdávala boj se sviněma klouzavýma…….

Najednou se zatáhlo a nás čekal umydlený kopec  nahoru k chalupě Kuprovce….navedl nás k ní super běžkařsky oblečený pán výměnou za info, jak vypadá cesta, kterou jsme právě zdolaly – chystal se tam vyrazit s dcerou, která se učila bruslit….. vyprávěly jsme mu o „ sviních kouzavých „…. Když jsme se vyškrábaly do tepla bufáče na Kuprovce,  vyčerpáním jsme se už jen smály – čemuž se divily ženy uvnitř, ale pochopily – často se taky smějí zoufalstvím než by plakaly. Vlídné přijetí, polívka a čaj nás naladily k dalším výkonům. Přišla nás pozdravit i manželka pána v super běžkařském oblečení, který jí o nás vyprávěl. Bylo kolem třetí a my měly před sebou minimálně půlku cesty – takže oběd na Lyžařské boudě nepřipadal v úvahu  a já tušila, že ani tentokrát do světla nebudeme doma. Na Kuprovce jsem se optala na ceny taxiskutru  - pro všechny případy, že.

Zatažená depresivní obloha a jednou stranou vichřicemi nafoukané stromky mým obavám z nočního krkonošského zážitku přidaly ten správný depresivní náhled. Každého, koho jsem potkala, jsem se ptala – jedeme správně na Liščí horu? Jo, tam už jsem dneska taky byl, děl namakanec, z čehož vyplnulo, že on si Krkonoše za jeden den projíždí křížem krážem, kdežto my se stihneme horko těžko přemístit z bodu A do bodu B.  Když už jsme věděly, že jsme na správné cestě k Liščí hoře, vykouklo sluníčko, před námi se objevila nádherně  zasněžená cesta, roubená  snížkem poprášenými stromy – prostě cesta do pohádky. Tato část našeho běžko výletu byla nádherná – sluníčko, sníh, svině klouzavý pryč….. Trochu nás zklamalo, že na Liščí hoře nic nebylo – jen na sever a na jih, že Varle  Frištěnský? …. Zato dolů to bylo hrozné. Nejdříve jsem to jela, ale pak šly běžky opět na ramena…. Občas jsem před sebou viděla  Jitku, jak mi míří z kůly vyznačené cesty – nejdříve jsem jí podezřívala z toho, že jede nějakou utajenou zkratkou, ale pak mi bylo jasné, že vyjetí z trasy bylo snahou o zastavení. Na namydlené trase to nešlo ale ani mimo ni, kde byl umrzlý sníh,  nešlo o nic lépe zastavit…. Kolem půl šesté jsem míjely Lyžařskou  chatu, v duchu jsem zamávala sympatickému číšníkovi,  a pak už jen hurá na sjezdovku Zahrádky – tam už to známe – tam už nám tma nevadila. Pomalu začaly telefonovat naše děti, kde jsme a zda jsme v pořádku. Na Zahrádkách jsem uviděla nádherného velikého ze sněhu postaveného šneka, což mi jako milovnici šneků zvedlo náladu.  A pak už jen sestup sjezdovkou a vyhýbání se rolbě. Rolbař byl asi dvěma ženskými na sjezdovce „nadšen“, ale snažily jsem se uhýbat mu z trasy – přeci jenom byl větší. Takže i naše třetí společné běžkování skončilo za tmy. I když nejhezčí bylo to brdské, kdy jsme se po ujetí 3 km zasekly v hospodě a v noci  nás přijel vyzvednou Jitky manžel autem. Těším se na další nejen běžkovací zážitky.