2) Úžas nad tím, jaká je ve stanu tvrdá podlaha – velké poděkování rodině Janáčových za půjčení dvou dvojkarimatek.

3) Do konce našeho kempování se mi nepodařilo najít koupelnu, ale poslední den jsem objevila holčičí záchody – do té doby jsem chodila na klučičí. Tak třeba příští rok najdu i tu koupelnu.

4) Výkřiky moje a Zlatky, když jsme přistávaly u obležených  břehu či se odrážely – My jedeme dneska poprvé!  A všichni okolo odhazovali provazy od svých lodí, opouštěli své přítelkyně a vrhali se nám na pomoc.  Myslím, že důvodem nebylo zoufalství v našich očích jako snaha o zachránění vlastního  majetku a v neposlední řadě i jejich holých životů.

5) Velmi rády jsme se Zlatkou přistoupily na výměnu nestabilní lodě za místa v raftu a užívaly si výhod mezinárodní posádky. Na přídi raftu přistálo hovado. Malý Američánek Tom se zeptal: Have we hovado in America to? Otec Pepa odvětil: Ano, i v Americe máme hovada. Toma velmi bavilo házení žabek do vody. Dále se rozčiloval, proč upozornění u jezů nejsou psána taky v angličtině. Česky uměl jen mluvit, takže jsme mu říkali, že na šlajsně, kterou chce jet, protože se mu zdá velmi nebezpečná, je napsáno, že je tam vjezd raftům zakázaný. Jaké bylo naše překvapení, když to tam opravdu napsáno bylo. Tom nám stejně moc nevěřil a proto se dožadoval anglického textu.

6) Po druhém dnu jsem nemohla zvednout ani ruku. Mým zádům pomohly léčitelské ruce Míly a její dělání vláčku.

7) Občas jsem pod vlivem všech zážitků nemohla ani mluvit. Překvapila jsem Tomáše, když se mě při vaření snídaně ptal, co piji za čaj a já mu odpověděla SKOPIGY. Hm, tak to neznám a to bylo vidět, že se  v čajích  vyzná. Musela jsem mu vysvětlit, že původně jsem chtěla říci TESCO PIGY, jen mě už přestaly poslouchat i mluvící svaly.

8) Velkým překvapením bylo, že v kempu se dalo krom piva, vína, sodovky a večeře koupit taky dřevo na oheň. To teda nechápu, proč jsem v dětství  musela jezdit s rodiči do lesa, abychom v zimě měli čím topit. Asi je to tím, že kolem Martinic nejsou kempy.

9) Udělala jsem objev, vo kterým nikdo nevěděl a to tudyma jezdí už 4 roky. Na Vltavě jsou falešný jezy!! Prodám tu informaci do televize Nova.

10) Nezapomenutelným zážitkem také bylo náročné a nebezpečné přelejzání drátěného plotu v českokrumlovském  kempu. Pár metru od prolejzání byla normální branka.

11) Atmosféra u Královského jezu v Českém Krumlově – no comment!

12) Kdyby mi někdo řekl, že po celou dobu pobytu budu mít vlhko v botech, tak bych tam byla  bejvala vůbec nejezdila. Eště že i bratr mi tuto skutečnost zamlčel a já se přesvědčila, že i s mokrem v botách můžu zažít tři bezva  dny. Zrovna tak z oblasti sci - fi je obraz, který nutil Kytku k nekontrolovatelnému smíchu, jak kotrč = Zlatka po pás ve vodě tlačí loďku a háček = já hopsá suchou nohou po břehu.

13) Až když jsem přijela domů, tak jsem si pečlivě přečetla dříve vystřižené články o nebezpečných jezech a smrtelných příhodách na nich. Eště že tak, protože nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybych si tak závažné informace přečetla před posazením se do lodičky.

*************************************

Závěr: To přece nejde zachytit slovem -  ty vltavské vlnky, které rozevírají náruč špičce lodi a jejich  mámivé  houpání nebo krůpěje Vltavy, kterými řeka pohladí při sjíždění šlajsny. A co pohled z hladiny na Rožmberský hrad a pohádkový průjezd krumlovskými zátišími? I  komerční vor s japonskými turisty v  oranžových vestičkách a jejich rozšířené panenky tak, že japonské oči vypadají úplně evropsky. Jejich sjezd Královského jezu a polibek, který převozník před vjezdem do šlajsny komediálně posílá publiku. Nezapomenutelné je  ticho přírody,  kterým se projíždí,  žbluňkavo v botech, mokrej zadek, bolavá záda a vyvrhnutej bok – jak řekla Věrka.  Jak popsat míjení kamenných pozdravů vltavských  spoluplujců, balení  se do pláštěnek, když vltavskou vodu ředí déšť a vzájemné se držení, kdy se propojeni  podřizujeme tempu řeky?

Stejně tak nejde slovem zachytit atmosféru večerního ohně, kdy každý ze sebe posílá k ostatním kousek sebe, kdy odkládá vrstvy všedního života, které jsou potřeba k přežití v každodenním snažení se. Svět se smrskne do spacáku, lodě, stanu, vody. Čas věnuješ zabezpečení spaní, jídla, topiva, přepravy a nemusíš řešit svět, který je dál než 5 metrů od tebe. A pak se navrátíme do světa, který je více než těch 5 metrů od nás a který musíme přežvýkat, i když nám nechutná a k přežití ho vlastně  vůbec nepotřebujeme. Necháváme se jím rozemílat, abychom jednou za rok dopřáli duši lázeňskou péči na Vltavě?

Slova nestačí na zachycení nočního prolínání se duší, kdy oheň umožní vidět jen to, co vidět má být, kdy zepředu hřeje, ale vzadu běhá mráz po zádech z té nádhery. Kdy nastavuješ ruku se svou dušičkou a když po ní někdo sáhne, nechá na oplátku kousek té své ve tvé dlani. Kousky dušiček kolují  z dlaně do dlaně, lehce je zahříváš, aby se nepolekaly zimy. I  když to není ta tvá, víš, že na tvůj kousek dušičky taky někdo dýchá. Neprochladnou! A to i když  dech je cítit rumem, červeným vínem nebo pivem. Dušičky kolují a nechávají se zahřívat. Rády!

Už dlouho mi nikdo tak nádherně nezahřál dušičku.

Dnes už chápu, proč se jezdí každý rok stejná trasa. Protože nestačí těch pár hodin na vrytí se tolika krásy  do paměti. Je třeba více času, vícekrát opakovat tyto zážitky, aby se vstřebaly.