Odvaha mi nechyběla, neměla jsem vysokých cílů – jen si celou trať projet - tedy obelhat držíc se oplocení. To byla moje představa. Udržet se na dvou nožích a ručkovat kolem plůtku. Věřila jsem, že na toto mé síly stačí a pak se uvidí. Pak se uvidí bylo v mlžném oparu budoucnosti, asi tak jako příští Vánoce. Neznepokojovala jsem se. Včera nastal ten správný okamžik a s dcerou, její kamarádkou a novými bruslemi v tašce jsem se vydala k letenskému kyvadlu. Vytopená šatna, usměvavé hostesky oblečené stejně jako naše olympijská výprava, optimistická hudba a na velkoplošných obrazovkách přenos z olympiády. Neměla jsem daleko k pocitům našich olympioniků – přiznávám, pocit na Jardu Jágra to nebyl, ale přinejmenším jako Martina Sáblíková jsem si připadala. Brusle jsem měla nazuté a sešněrované jako první, děvčata se asi tolik netěšila… Pár schůdků a už stojíme u vchodu do bruslařského koridoru. Jsem nejvíc natěšená, takže jsem první. V koridoru pořád někdo je, čekám až bude volno, abych vstoupila na led, co pro mě znamená olympiádu. Proud lidí na bruslích stále nekončí, děvčata začínají být nervózní, tuším, že se za mnou dělá fronta…, zavřu oči a vstupuji… křečovitě se držím žbrdlení, s hrůzou v očích si uvědomuji, že se tady v protisměru nejezdí, takže pokud chci zpátky na pevnou zem, musím zdolat celou trať, abych se dostala k výstupu, cesty zpátky není. Holky mi to potvrzují. Statečně je posílám ať si jdou jezdit, že to zvládnu. Nevěří mi, ale odjíždí. Jsem sama! Šoupu nožičkama a pravou rukou se přidržuji žbrdlení – pocity, že jsem jak Martina Sáblíková jsou fuč – cítím se zrazená. No, dobře, smiřuji se, za hodinu to snad obelhám ke vstupu, kde na mne čekají boty a pevná zem pod nohama. Bruslení nebude můj sport. Odevzdaně se vydávám na cestu, krok sun krok, ručkovat, krok sun krok, ručkovat… kolem mě se to míhá, ale všichni se mi outlocitně vyhýbají, a tak si můžu obručkovávat koridor. Jenže po pár metrech zcepením….., s tímhle jsem teda nepočítala. U žbrdlení stojí a opírá se pán, tak to neobjedu, protože ve svislé poloze se držím jen tím, že mám ruku na plůtku. Hulákám na pána, že se musím držet plotu, nepochopí můj styl, jen blbě čumí a já fakt nejsem ani Jágr ani Sáblíková, abych se pustila a objela ho. Takže na něj křičím, stůjte, nehýbejte se, já vás ošahám a hned se vrhám na jeho záda, aby nekladl odpor a držím se ho jak klíště, jakmile skončí jeho záda, přeručkuji na plůtek a opravdu zhluboka si oddechnu. Jenže po pár metrech zase nějakej stoják, chlapec pózuje a děvče ho fotí. Tak na toho šahat nebudu, mohla bych od slečny jednu chytit. Stojím a čekám, až se vyfotí, jenže slečna nefotí, pravděpodobně nechce mít fotku svého milého a Heřmánkovou za ním (zlášť, když mi Heřmánek kvůli mému zelenému zimnímu outfitu říká Alza – to jako ten jejich mimozemšťan). Se jí nedivím, ale mně jde o život,takže žádnou empatii necítím. Slečna nevydržela a jedou se fotit jinam. Já mám cestu volnou. Cítím se jako vítěz a ručkuji o to veseleji. Tu a tam si ještě někoho ošahám, někomu se to líbí, někomu ne, někdo si se mnou povídá. Myslím, že jsem i na hodně fotkách, protože každou chvíli se někdo fotí a já se ze zásady žbrdlení nepouštím. Budou na mě mít hezkou vzpomínku. Mým největším dobrodružstvím je, když slečny švitořící ruštinou dělají hada a fotí se u toho, asi se budou divit, že posledním článkem hada je zelený mimozemšťan, protože jsem se chystala ošahávajíce je obejít, jenže k mému velkému překvapení se moje opora rozjela….. Ani se nenaděju a mám za sebou první kolo, protože se cítím jako poloviční Sáblíková, nemířím do šatny ale do druhého kola. A tu a tam si troufnu pustit se žbrdlení. Abych byla zajímavější a vypointovaná, občas křiknu, pozor jedu a třicet let jsem na tom nestála – funguje to.Do třetího kola už jedu jako Jarda Jágr a žbrdlení už vůbec nepotřebuji. Nakonec bruslím přes dvě hodiny.