Šumavské zamyšlení

Šumavu jsem dlouho neznala. Až jednou v hodně dospěláckém věku mě tam vzala kamarádka, jen tak, že si vyjedeme na Šumavu na chození.  Nepřikládala jsem tomu žádnou velkou váhu – přeci jen je jedno kudy chodíme, všude v přírodě je hezky. A tak jsme jely a chodily, já s vyraženým dechem z té nádhery, že něco takového existuje a otázkou v hlavě, jak jsem bez toho mohla žít. Byly to pozdnější podzimní dny, takže jsme některé túry končily hodně za soumraku. Mlhavo, šero, vylidněno, jen my dvě a Horská Kvilda. Šumavská atmosféra by se dala krájet - a právě v tomto okamžiku se mi usídlila do srdce, natrvalo. Dodneška přesně vím, na kterém místě se to stalo, určím ho na centimetry přesně. Chlupaté stříbřité lišejníky na stromech, oblázky, co ve Vydře narostly do obřích rozměrů, voda, která sebou nese prastará poselství z hlubin země, trsy líně polehávající žlutavé trávy, jehličnany, které nebojácně utíkají z lesa a rostou si na přilehlých loukách… Tohle se neuvidí v žádné galerii na světě, to umí jen Šumava. Šumavě odpustím i páteční rohlíky k nedělní snídani, i myšky řádící v chalupě, kde jsme ubytování. Udivilo mě ticho v kempu na Antýglu (ne, tam ty myšky nebyly). O jedenácté hodině noční všichni ve stanech a karavanech, jen tu a tam dohořívají polínka v ohništi. Nábožné ticho, úcta, pokora, všichni se modlíme k Šumavě.