Vím, že mi pomůže příroda, drsné prostředí, kdy jsem odkázána jen sama na sebe. Čistý stres, který vyváží můj stres z civilizace. Stres našich předků, kteří se museli utkat s přírodou o svůj díl k přežití. Když mám všeho nad hlavu, volám Janka. Ten je ochotný vždy a okamžitě vyrazit. Na mé zavolání odpovídá svým typickým. „Skvělý, sbal se, vyrážíme. Za pět hodin odjíždí kamarád s archeologickou výpravou.“ Takže do pěti hodin od mého „help me“, mám sbaleno a stojím na letišti. Seznamuji  se s ostatními členy výpravy. Jsem rozpačitá, lidí mám dost. Chci jen Janka. Cestu se mi podaří prospat. Spánek je posilující, ale hlavně  ochraňující od lidí.  Nemusím přemýšlet, kam letím a co tam budu dělat. Mám Janka.
            Z letadla vystupuji alespoň trochu odpočatá. Odváží nás teréňákem do vojenské základny. V zemi je občanská válka. Vší silou se držím  zábradlí otevřené korby gazíku. Cítím se šťastná. Vítr mi rve košili z těla a přináší mi novou sílu. Okolní příroda poskytuje zelenou barvou doping a láká k  ponoření. Splynout a nebýt sama sebou.
Ve vojenském prostoru bude teď naše doma. „Janku, prosím tě, já nemůžu být mezi lidmi.“ Chápe, zná mě. Jako už tolikrát i tentokrát vyrážíme sami dva. Vše co potřebujeme máme na zádech. Jako šnečci. Naše cesta nemá cíl, budeme se toulat po horách. Víme jen, že v okruhu 200 km jsme mimo válečný konflikt.
            Nepotřebujeme si povídat, dorozumíváme se mimo verbálními způsoby. Tak jako manželé po několika letech společného života. S Jankem se znám od dětství, je ze stejné vesnice. Náš vztah je prověřen ranou železnou palicí do hlavy – to on mě, dušení se chmýřím z pampelišek – to já jeho, první cigaretou a následným společným zvracením, vandrováním, stavěním si bunkrů, padáním ze stromů a jedním podpáleným stohem. Pak následovalo: s tím mi kamarádit nebudeš. V období dospívání jsme se jeden druhému vzdálili, ale vše se vrátilo do starých kolejí při prvních dospěláckých depresích. Janek přijel vždy, když jsem mu zavolala, help me a já přišla v jakoukoliv dobu vyzvednout ho z restaurace, kde se pokoušel propít ze své melancholie. Každý máme svého životního partnera na lásku a navzájem se máme na život a jeho průšvihy.
Kameny, kameny, spousta kamenné hmoty, fascinují mě. Neodolávám a každou chvilkou se jich musím dotýkat. Asi to pramení z té touhy splynout s přírodou, nebýt sama sebou. Být kamenem. Nemám vlastní  myšlenky,  splynula jsem s okolím. Už nerozliším, jestli jsem kámen, Janek nebo já nebo tenhle brouk? Je mi lehko. Je mi  jako tomu, kdo se zbavil svých myšlenek a může proplovat nekonečnem. Proplouvám dějem, je mi fajn. Jsme na cestě už čtvrtý  den. Nekomunikujeme se základnou, i když vysílačku máme v batohu. Všechno nechávám na Jankovi, já jen slepě jdu a zbavuji se  ranečků se svými chmurami. Líbí se mi ve stavu, kdy můžu myslet na nic. Jen  spát,  jíst, čůrat. Základní lidské potřeby.
Další ráno se probouzím a utíkám k blízkému potůčku. Když se vracím, je Janek stále ve spacáku. Jemně ho pohladím po čele, chci ho tím uvítat do dnešního dne. Už je mi asi opravdu lépe, asi jsem už hodně dostala a nastal čas, kdy můžu i dávat. Janek hicuje. Odhaduji to na pěkně vysokou teplotu. Nevnímá mě. Nekomunikuje. Co teď?  Hraboším v jeho batohu a hledám vysílačku. Musím si vyžádat pomoc ze základny. Vzhledem k mým technickým dovednostem přístroj nezprovozním. Znovu otázka, co teď? Čaj, vždycky, když někdo onemocní, vaří se čaj. Vařím čaj z toho, co příroda dá. Tady v horách toho moc nedá. Vlhčím Jankovi rty a nutím ho k napití. Probírá se. Ani jemu se nepodaří zprovoznit porouchanou vysílačku.  Je hodně zesláblý. „Janku, Janku, co teď, co budeme dělat?“ „Nech mě odpočinout, naberu síly a zítra se vydáme na cestu zpátky“. Celý den a celou noc vařím čaj a modlím se, aby nabral síly. Ráno jich má méně než včera. Horečka mu je bere po hrstech. „Nepřejde to, musíme se vydat zpátky teď hned, pak už bych to nezvládl“, rozhodl Janek. „To nezvládneme“, oponuji mu. „Neunesu tě“. Sbal jen to nejnutnější do jednoho batohu, ostatní tady musíme nechat. Budeš mě podpírat“.  Už v těch dvou batozích bylo to nejnutnější, jak z toho mám vybrat věci jen do jednoho batohu. Vlastně potřebuji jen Janka, ten je pro mě nejdůležitější. Jeden batoh ukrývám ve skalním výběžku a druhý si dávám na záda. Janek se z jedné strany podpírá o mě a z druhé strany je mu oporou hůl, kterou jsem po okolí hledala skoro dvě hodiny. Vyrážíme. Jdeme skoro tři hodiny a ušli jsme necelý kilometr. Jsem k smrti unavená a hlavně vyděšená. Bojím se, že vše je jen na mě. Bojím se své zodpovědnosti. Bojím se o Janka. On je mojí jistotou. Teď má moje jistota teploty a nevnímá svět. Dneska už nikam nepůjdeme. Nazítří ubelháme dva kilometry, pak odpočíváme. Další den už Janek nevstane. Není přítomen. Blouzní. Jsem sama. Čaj, stále vařím čaj a krmím ho čokoládou a cukrem. Ráno, večer, den, noc. Vařím čaj. Jsem unavená a ustrašená a hlavně sama. Nedokážu vnímat plynutí času. Vařím čaj. Špatně jsem odhadla zásoby potravin a mám hlad. Čokoláda je pro Janka. Vaření čaje mi nedovolí zbláznit se. Mohla bych se vrátit těch pár kilometrů ke schovanému batohu. Je v něm zbytek potravin. Bojím se opustit Janka, co kdyby se probral, co kdyby umíral a myslel si, že jsem ho opustila. Ale i já se bojím zůstat sama, i když Jankova přítomnost je v tuto chvíli velmi diskutabilní. Nebo se mám vypravit na základnu pro pomoc? Hlavu mám plnou úvah. Líhnou se mi další a další. Vyhodnocuji pro jakou variantu se rozhodnout. Připadám si paralyzovaná. Neschopná rozhodnutí, neschopná racionálně uvažovat.  Bože, co teď?! Poraď, co mám udělat, aby to bylo to nejsprávnější. Nikdo mi neporadí, jsem na to sama. Najednou mě napadne, nehledej tu nejlepší variantu, není v tvých silách ji najít. Neexistuje. Jen začni něco dělat. Je jedno co, hlavně začni. Vyskakuji ze své paralyzované podoby, upravuji Jankovi provizorní příbytek a hned po probuzení se vydám pro druhý batoh. Ráno mě vzbudí divné zvuky.  Střílení. Nejdříve mě napadne lidé, někde tady blízko je  člověk. Ale jak zjistím, že nám pomůže. Přestřelka probrala i Janka. Vypadá to, že mu klesla teplota. Čaj, rychle uvařit čaj. A ještě zbyteček čokolády. Slabě se usměje. Vyprávím mu, co se dělo a že doběhnu pro jídlo do druhého batohu. „Opovaž se, nikam ani na krok. Konflikt se asi posunul. Není tu vůbec bezpečně. Musíme  zůstat na místě než zesílím. Pak se uvidí.“ Upadá do posilujícího spánku a já zůstávám sama se svým strachem a hladem. Tentokrát se Janek probírá dříve než za dva dny a dává mi pokyny, jak udělat provizorní přístřešek a z jakých rostlin uvařit polívku. Jsem poslušná, mám radost, že Janek ví, co dělat a je co na práci. Vaření čaje už mě nebaví. Vím, že když budu poslouchat Janka, vše dobře dopadne. Jen ať zase neusne na dlouho. Střelba se ozývá docela blizoučko. „Uhas ten oheň“, přikazuje Janek, nesmíme na sebe upozornit. Bylinková polívka bylo naše poslední teplé jídlo. Další menu se skládá z kořínků, lístečků a kvítků toho, co roste kolem nás. Moc toho není a kvítka zvláštně lechtají v krku. „Janku, nepřipomíná ti to, jak jsem tě krmila chmýřím z pampelišek?“  Vzpomínáme na šťovíkové hody na louce za naší chalupou. Kdyby se Janek mohl víc hýbat, určitě by ulovil medvěda,  zajíce nebo alespoň myšku. Sním si.  I myš bych snědla. Jsem strašně unavená.  Janek je taky unavený, ale stále se více a více probírá k životu. Blízká střelba mi nedovoluje vypravit se kousek dál pro bobule, něco by tady mělo růst. Po několika dnech se Janek cítí na cestu do základny. Už jsme dva dny neslyšeli střelbu. Snad dobré znamení.  Rozděláváme oheň a vaříme si myš, kterou se Jankovi podařilo chytit. Konec našeho vegetariánství. Přihazuji bylinky a máme i vývar. Myší hostina. Na druhý den ráno vyrážíme. Janek se sice stále opírá o hůl a o mne, ale jdeme podstatně rychleji. Jsme opatrní, střelbu sice neslyšíme, ale nikdy nevíš. Za tři dny jsme dole na základně. Tedy tam, co byla základna, je nic. Jen stádo koz a ovcí a s nimi umolousaný pasák. Propadáme beznaději, co se stalo?! Pasák naštěstí mluví anglicky a pozorně vyposlechne náš příběh. Vypráví, že se válka posunula  o pár desítek kilometrů dál. Na noc nás bere do svého příbytku. Sláva, slávinka už nemusíme jíst myší maso. Máme hody, kozí mléko, sýr a slaninu.

Druhý den nám pasák půjčuje džíp naložený potravinami a ukazuje cestu k hranicím. Tam už začíná civilizace a končí válka. Loučíme se a děkujeme za pomoc. „ A tohle opatrujte a ukažte vždy, když budete v úzkých“, dává Jankovi do ruky svou navštívenku. Obyčejná navštívenka. Bílý obdélníček. „Jsem bývalý středoškolský profesor. Učil jsem je, všichni mě znají. To ještě seděli vedle sebe v lavicích a válčili spolu jen na fotbalovém hřišti. K vítězství jim stačilo dát jen pár gólů. Ale teď, škoda mluvit. Vizitku ukazujte oběma stranám. Nikdo vám nic neudělá.“ Měl pravdu. Ať nás kontrolovala jakákoliv hlídka, vždy nás s úsměvem a se slovy … á pan profesor, jak se má?…, propustila dál. Na hranici jsme podle domluvy nechali džíp, prý ho panu profesorovi dopraví a zatelefonovali na naše velvyslanectví. Už věděli o našem zmizení v horách. Za pár hodin sedíme v hotelu. První po čem se Janek shání je papír a tužka. „Bál jsem se, že ji zapomenu. Moc jsem se bál, že ji zapomenu. Když jsem měl horečky, napadla mě báseň. Mně, který nikdy nic nenapsal. V mém mozku se otevřelo něco a vypustilo to báseň.“ A pak už jen psal a psal. Básnička to je moc hezká, ale vůbec ji nechápu.

Už se těším do civilizace, do své kanceláře ke svému počítači, na svůj mobil a na své povinnosti. Myslím, že mi to těšení se  vydrží na dlouhou dobu. Na chuť myšího masa se jen tak nezapomíná.