...něco z klávesnice


Krásná počteníčka aneb co bylo v aktualitách

 
[ | Autor: ]
 

Jan Čep - Polní tráva

Chaloupka se v poslední době trochu nahnula a jakoby zabořila do země, zahrádka pustla a zarůstala mechem a bejlím. Hospodařily v ní pěnkavy, sýkory a vrabci, po listí stékalo tiché sluneční světlo a pod vrbami za plotem hrčel potok, odnášeje s sebou útržky minulých životů, lehčí než pápěří pampelišky. Stařec poslouchal jeho nepřetržitý hovor – tu hlasitější, tu tlumenější – jako hlas vlastních vzpomínek, a událostí, které kdysi bolívaly, se omílaly jeho proudem ze svých hrotů a hran. Hlas potoka mu měnil vlastní život v píseň a v přelud, v látku, která se vznášela nad zemí nehmotně jako sen. Bylo to v prvních letech po válce zvané světová. Jizvy rozdrásané země se pomalu stahovaly, aspoň na povrchu, podoby nebožtíků bledly v paměti a jejich propadlé hroby zatahoval pluh. Neklidné lidstvo, neznající ještě hloubku své rány, se už zase chystalo do nových dobrodružství. Obloha se však klenula modrá nad červnovým dnem, prášícím se rozkvetlými travami, a starý Tomáš Suchomel se cítil unášen kamsi do neznámé země, stejně daleko od minulosti jako od přítomnosti.

Petr Pithart- Ptám se, tedy jsem

V soudobé civilizaci – a já si myslím, že zvlášť u nás jsme tím hodně poničení – pozorujete dva lidi v diskusi a vidíte, jak je ten druhý netrpělivý, jak už chce něco říct, a často to není vůbec odpověď na to, co slyší od toho prvního. Je to jen další kus jeho monologu. Lidé jsou jakoby pořád ucpaní sami sebou, svými nutkavými představami, a dialog jen využívají k tomu, aby je ze sebe trochu vypustili, aby se jim ulevilo. Aby se předvedli. Skáčou si do řeči, mluví oba najednou. Jaký je to dialog? Někdy se tomu říká dialog hluchých. Jak má takto dojít ke konsenzu?

Umění konsenzuálního jednání předpodkládá, že mě ten druhý zajímá, že tomu, co si myslí, opravdu chci porozumět. Chci rozumět jeho motivům, i když to nejsou moje motivy a ani jeho názor  není můj.  To je celý kumšt rozhovoru, který může vést ke konsenzu. To skákání do řeči, to není jen nezdvořilost, to je nezájem o to, co si ten druhý myslí. To se netýká jen politiky, ale často také setkání přátel a známých. Je to nemoc, jež zachvátila většinu společnosti. Je to záležitost celé země, která má za sebou desítky let nenormálních poměrů a která se neodnaučila vidět ve druhém potenciální ohrožení. Nevím, možná je to nemoc celé civilizace.

Jan Trachta - Tichý dech

Celou dobu na Haity jsem měl pocit, že všechno zvládám s přehledem. Ukázalo se, že v těch nejvypjatějších momentech, jako byla třeba opětovná vlna krátkého  zemětřesení, která nás překvapila na chodníku pod tyčící se budovou nemocnice, jsem dokonce uvažoval velmi střízlivě a dokázal uklidňovat ostatní. To bylo povzbudivé zjištění, reaguji dobře. Ale neuvědomoval jsem si, že mrtví na ulici, jejich pach, všudypřítomný hnis v ranách otevřených zlomenin, krev, hořící odpadky, zhroucené domy a nepřítomné pohledy sténajících lidí se mi dostávají plíživě do podvědomí a tam v tichosti pracují. Jak jinak si vysvětlit ten nával intenzivního smutku z toho, že opouštím tým, se kterým jsem strávil pouhých šest dní? Bylo Svědectví mladého českého chirurga za afrického Konga a  z Haiti, kam odletěl s dalšími lékaři ihned po ničivém zemětřesení. Zároveň jde o velmi osobní výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin polný romantického nadšení. Brzy byl ale konfrontován nejen se všudypřítomným utrpením mnohdy končícím zbytečnou smrtí, ale i neznalosí a neochotou některých tamních lékařů a sester.

Není to čtení o situaci v africkém Kongu a po zemětřesní na Haity, není to jen o hrdinství zdravotníků, je to hlavně o člověku, který chce pomáhat, pochybuje o sobě, daří se mu, nedaří, vítězí i prohrává....


 Hanuš Hachengurg

Z lůna Země se život zrodil

aby se požíral, podléhal, plodil

Jednou se buňka rozhlédla

aby žila a zemřela.

Z knihy Hned vedle bílá barva mráčků - úryvek z básně Život a smrt

o autorovi: Židovský chlapec, narozený 12.7.1929, který zahynul  v koncentračním táboře v necelých 15 letech. Nejdříve žil v přepychu své rodiny, a pak z neznámých důvodů vyrůstal v sirotčinci na Vinohradech. Ve svých 13 letech byl deportován do Terezína, kde  žil víc než rok v Domově 1, zde se stal častým přispěvovatelem  časopisu Vedem. V roce 1943 byl deportován do Osvětimi, kde prožil ještě několik měsíců v rodinném táboře Birkenau. Zahynul pravděpodobně v plynové komoře v červenci 1944 ve věku nedožitých patnácti let.

Jaroslav Vrchlický  Jarní


všechno se jednou probolí

na vlastní dno a zmizí strach

krásné jsou staré stodoly

prázdné po dávných úrodách


Jan Skácel

všechno se jednou probolí

na vlastní dno a zmizí strach

krásné jsou staré stodoly

prázdné po dávných úrodách

Forest Carter  Škola Malého stromu Kdo hazarduje s penězi, začne brzy hazardovat s časem, kdo hazarduje s časem, začne hazardovat s myšlenkama a prakticky vůbec se vším. Když začne hazardovat celej národ, politici vidí, že si s nima můžou dělat, co chtějí. Zmocněj se jich a než se lidi nadějou, maj diktátora. Pan Wajn říkal, že se šetrnýma lidma nezmůže žádnej diktátor nic. A to je pravda.

Tomáš Baťa Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu.  Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Viktor Fischl   Prstoklady Je to kniha o řece, jejíž tok sleduji od pramínku, který vyvřel ze tmy prohlubně v zemi skryté přesličkou a kapradím. Rozběhne se napřed nejistými krůčky batolete, než začne růst v čistý potůček, protékající mezi blatouchy a pomněnkami kolem břehů žírné půdy, kde se v polích střídá oráč s rozsévačem a s ženci, mohutní a šíří se vodami přítoků, až je schopná nést břímě vorů a lodí. A nakonec se vzdává a končí v ojetí nesmírnosti moře stejně nedozírné, jako byla hloubka tmy, z níž vyvřela v podobě cudného, ještě nesmělého děvčátka.

Hana Androniková - Zvuk slunečních hodin - To je dobře. Ještěrky jsou strážci tvých snů. Šplhají po zdech a loví noční můry a komáry. Odhánějí zlé elfy a skřítky. Nemusíš se bát. Usmívala se. Nikdy jim neubližuj. Nikdy.

Viktor Fischl: …. Všechno má svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas smát se a čas truchlit. Ale čas truchlení má být co nejkratší, protože podle slov dědy Efraima není se slzami v očích vidět krásu kolem, a to je hřích. A ještě řekl, že člověk může žít se vším, dokonce i se samotou, jen ji musí vzít za ruku a vést ji tam, kam chce jít on, a nenechat ji táhnout ho tam, kam chce ona.  Víš, děda ovdověl, když jsem byl ještě malý- byly mi tehdy tři nebo čtyři a na babičku si skoro nepamatuji- , a od té doby žil sám, ale nikdy nebyl smutný, protože každý smutek, s nímž se po cestě setkal, vzal za ruku tak jako svou samotu a chodil s ním ruku v ruce zrovna tak jako se mnou. A jsem si jist, že s nimi mluvil, se všemi svými smutky….<


 Karel Čapek  T.G. Masaryk: Nikde na světě neslyšíte lidi tolik reptat a stěžovat si jako u nás; to je ta nekuráž a ještě něco horšího. Já si myslím, že každý takový nespokojený člověk má nerad své povolání; proto nadává na politiku, na poměry a na celý svět. Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání; co všechno se od něho dozvíte! ….. , jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak!

 

 

(c) Marie Heřmánková, 2006-16 Publikování nebo další šíření obsahu serveru www.hermanci.cz bez souhlasu autora není dovoleno.
TOPlist