Dneska ráno jsem musela do lékárny, došly mi léky, jsem doma na neschopence (nebojte J, je to z důvodu operačního zákroku).  Z pradávna mám doma rouško-respirátor z doby, kdy jsme vyklízeli zkažené maso z rozbitého mrazáku. Nepoužitý, samozřejmě. Tak dneska se půjde z šuplíku podívat do světa. Když se mi ho podařilo naaranžovat na obličej, nastala obtížná fáze, a to vyrazit z domova tak, abych v našem pětipatrovém domě nepotkala žádného ze sousedů. Moc jsem se styděla.  Ne snad kvůli zvláštnímu vzhledu, ale kvůli jakési nepatřičnosti, nezvyklosti a otazníku, jestli to přeci jenom nepřeháním. V průjezdu jsem zůstala chvíli stát a bála se vykročit na ulici. Nakonec jsem vyrazila. Pomohlo mi to, že mladík přivážející nákupy do vedlejšího domu měl také roušku. Nebyla jsem v tom sama, dodalo mi to odvahy. Po cestě do lékárny jsem potkala tak jednoho orouškovaného člověka na deset neorouškovaných. To mi bylo líto. Potěšilo mě, že vstupy do lékárny byly po jednom člověku a pracovníci uvnitř měli jak respirátory, tak rukavice.  Po návratu domů jsem vytáhla nepoužívané  povlečení, a pustila se do šití roušek. Příště už se nebudu tolik bát. Také se neostýchejte, jde jen o to udělat první krok.