Pierre Bourdieu

(1930 – 2002)

O TELEVIZI

Nakladatelství Doplněk, rok vydání 2002, z francouzského originálu Sur la télévison vydaného nakladatelstvím Liber-Raison d´agir v roce 1996

Francouzský sociolog, který patří k proudu tzv. kritické či angažované sociologie, orientoval se silně empiricky, všímal si však zároveň i individuálních lidských osudů
a zkušeností. Programově se snažil propojit neslučitelné pohledy sociologie subjektivistické a objektivistické a prostředkovat mezi idealismem a materialismem.

Ve svých pracích dokázal díky pronikavosti svého myšlení podrobit společenské instituce kritice prostřednictvím vlastních konceptů, z nichž ty klíčové – habitus, kulturní kapitál a pole, přinesl již v letech 1966 – 1972. Prostřednictvím empirických výzkumů tak vybudoval pojmy, díky nimž se dostal až do oblastí trávení volného času, osobního vkusu a jednání, kde dospěl k poznání, že kultura dokáže utvářet naše životní dráhy a určovat jejich směr, a že jsme společností determinováni podstatně více, než jsme si ochotni připustit.

Přednášel, publikoval a svými díly, ale i názory a postoji ovlivňoval a pobuřoval francouzské, ba i evropské intelektuální kruhy. Byl považován za dominantní – stejně tak váženou jako odmítanou – leč neopominutelnou osobnost sociologie sklonku 20. století.  Jeho díla inspirovala mnoho renomovaných vědců a odborníků z oblasti sociálních věd.  Je právem zařazován mezi významné osobnosti světové sociologie 20. století.  Jeho myšlenky a teorie vnesly nový pohled na vnímání sociální reality
a přispěly k hlubšímu porozumění fungování sociálních mechanismů ve společnosti.

Pierre Bourdieu se ve své knize O televizi zabývá mechanismy neviditelné cenzury
a vlivu televize (médií) na společnost. Kniha se ve Francii stala předmětem širokého sporu.  Již v úvodu jsme seznámeni s autorovým názorem na televizi: „ Představuje velké nebezpečí pro různé oblasti kulturní produkce, pro uměni, literaturu, vědu, filosofii, právo (…) , politický život a demokracii.

Televizní studio a jeho zákulisí

V první části první kapitoly se autor vyjadřuje: „Myslím, že jít mluvit do televize důležité je, ale za určitých podmínek“.  Návazně přemýšlí o tom, kdo si a jaké podmínky může klást, a pokud může, zda si je klade. Uvádí, že „ … obrazovka se stala jistým druhem Narcisova zrcadla, místem narcistní exhibice“. Být na obrazovce je lákavé do té míry, že někteří netvoří svá díla pro díla samá, ale tvoří je pro to, aby
o nich mohli mluvit na obrazovce“.

Když toto sdělení autora porovnáváme se současnou situací, i naše televizní stanice
 a ostatní média vytvořila mediálně známé lidi, kteří se v nich velmi často objevují s informacemi o jejich osobním životě, aniž by tyto osoby vytvořily dílo, které by je prezentovalo. Např. píše se o nich jako o zpěvácích, přičemž jejich písně se nehrají v médiích, oni sami již nekoncertují … Souhlasíme s autorovým tvrzením, že televize vytváří televizní realitu, která s reálným životem nemá nic společného. Na začátku není dílo, myšlenka, kterou by televize prezentovala prostřednictvím autora. Ale nejdříve prezentuje osobnost, která zatím nic nevytvořila – slovy autora: „ … tvoří je proto, aby
o nich mohli mluvit na obrazovce“.

P. Bourdieu dále uvádí, že: „Televize je nástroj, pomocí kterého můžeme teoreticky zasáhnou všechny. Z toho vyplývá jistý počet předběžných otázek: je to, co chci říct, určeno všem? Jsem připraven uzpůsobit svůj projev po formální stránce tak, aby mu všichni rozuměli? Stojí za to, aby ho všichni slyšeli? Můžeme jít i dál: mají ho všichni slyšet? (…) A  přál bych si, aby si je kladli všichni, kteří jsou pozváni do televize, nebo aby si je byli nuceni klást, protože diváci, televizní kritikové, si je kladou a ptají se na adresu toho, kdo se v televizi objevuje: má co říct? A má podmínky, aby to mohl říct? Stojí to, co říká za vystoupení na tomto místě? Zkrátka – co tam dělá“?

Velký souhlas s autorem, tuto otázku by si měl každý divák či čtenář klást vždy, když sleduje televizní obrazovku či čte texty v jiných médiích.

Neviditelná cenzura

V úvodu druhé části první kapitoly autor tvrdí, že „protiváhou vystupování v televizi je hrozná cenzura, ztráta autonomie, která je mezi jinými spojena s faktem, že je vnuceno téma i podmínky komunikace. A hlavně vymezení času vnucuje diskursu taková omezení, že pravděpodobnost něco sdělit je malá. ( ….)  Lidé se přizpůsobují
- vědomou či nevědomou formu autocenzury, aniž je třeba dávat příkazy“.

Není to tak, že by osobnost chtěla přijít do televize, protože si myslí, že má co sdělit, ale novinář určí téma, ke kterému je třeba se vyjádřit, nejlépe dle redaktorova zadání, a to zda má být oslovený souhlasen či v opozici k danému tématu. V případě, že dotyčný nesouhlasí, redaktor se rázně ohradí s tím, že to není možné, že se mu to nehodí do konceptu pořadu a k již danému závěru. Osobnosti se pak stávají najatými herci plánu televize.

Autor dále uvádí i cenzuru ekonomickou, která se váže nejen k vlastníku televize, ale
i např. inzerentů. „ … neviditelné mechanismy, jejichž prostřednictvím se provádějí všechny druhy cenzury, které činí z televize vynikající nástroj udržování symbolického řádu“.

V této kapitole Bourdieu  používá jím zavedený pojem „Symbolické násilí“. Je to druh násilí, které je pácháno na určitých sociálních skupinách za jejich spoluúčasti. Autor jej  vytvořil při zkoumání původu nerovnosti ve společnosti. Byl vytvořen k popsání často skrytých a neúmyslných jevů kulturní a sociální dominance, nacházejících se
v každodenním životě. Spoluúčast ovládaného na tomto násilí potvrzuje jeho místo
v sociální hierarchii společnosti. Moc vládnoucího je o to lépe přijímána, čím více se na jejím vytváření ovládaní podíleli. Ovládaný nemůže jinak než vládnoucího uznávat, protože pro reflexi vzájemného vládnoucího vztahu může použít pouze nástroje, ve kterých je tento vztah obsažen. Jedinou možností, jak tyto vztahy rozbít, je zrušit podmínky, které je vytvořily.

Uvádí výstižný příklad černé kroniky, která je oblíbená médii i těmi, kdo je sledují.
„ Sex, krev, drama a zločin vždy prodávaly noviny. Tyto události odvádějí pozornost k něčemu jinému, než by bylo třeba. Médiím jde o to, aby přitáhla pozornost k událostem, které zajímají každého, bude tak největší sledovanost. Tyto události nesmějí nikoho šokovat, jsou bez rizika, nerozděluji – vedou ke konsensu a zajímají každého a netýkají se ničeho důležitého“.

Autor naprosto přesně vystihl oblíbené příběhy diváků  komerčních televizí, kteří po shlédnutí příspěvku o nemocném psu, kterého v zanedbaném stavu jeho pán vyhodil na ulici, a on potřebuje finančně náročnou operaci, se složí do druhého dne na potřebný zákrok.

„ Černá kronika je ten druh základního, rudimentárního zboží, které je důležité – jednak proto, že zajímá každého bez vážných důsledků, a i proto, že zabírá čas, v němž by mohlo být řečeno něco jiného. A čas je v televizi velmi vzácné zboží. A používají–li se vzácné minuty na vyslovení tak zbytečných, malicherných věcí, je to proto, že právě malicherné  věci jsou důležité – schovávají totiž věci vzácné. Zdůrazňuji tento bod, protože odjinud víme o existenci velkého množství lidí, kteří nečtou žádný deník, 
a jsou tělem i duší oddáni televizi jako jedinému zdroji informací.  Televize má jakýsi druh faktického monopolu na vymývání mozků opravdu velké části populace. Tím  že se dá důraz na zprávy typu – černé kroniky - , tím, že naplní vzácný čas prázdnem, něčím nebo skoro ničím, odstraňuje  podstatné informace, které by měl občan mít, aby mohl vykonávat svá demokratická práva. 

Dáváme sociologovi zapravdu, protože toto vede k rozdělení lidí na ty, kteří čtou seriózní deníky, vyhledávají si informace, ověřují je z více zdrojů (i zahraničních), porovnávají názory různých osobností a na ty, jež čerpají informace pouze z televizní obrazovky, neseriózních médií – se slovy: Říkali to v televizi, psali to v novinách, tak je to pravda“. Pak dochází k velké propasti mezi politiky a občany, ale hlavně mezi občany navzájem. 

Ukazujíce skrýváme

Třetí část první kapitoly nás seznamuje s méně viditelnými mechanismy. „ … televize může paradoxně skrývat tím, že ukazuje: tím, že ukazuje něco jiného, než co by bylo třeba ukázat“. Autor zde upozorňuje na hledání exkluzivity za každou cenu, ta, která byla zdrojem originality, je dnes banalitou a uniformitou. Za velké nebezpečí považuje vyvolání „dojmu skutečnosti“, kdy vyvolá dojem, že to co ukazuje je skutečnost
a každodenní záležitosti mohou dostat nádech velkých konfliktů a spustit silné city, často negativní jako rasismus, xenofobii. „A postupně se televize, která tvrdí, že je nástroj zaznamenávání, stane nástrojem vytváření reality“. Velmi výstižně uvádí příklad s manifestací, dříve velký počet osob na manifestaci znamenal možnost na sebe upozornit. Dnes nemusí být na manifestaci až tak velké množství lidí, ale nutností je velké množství televizních kamer a novinářů.

Cirkulární cirkulace informace

Ve čtvrté části první kapitoly autor radí: „Srovnejte obálky francouzských týdeníku ve čtrnáctidenním intervalu: najdete na nich skoro stejné titulky“. Dále uvádí, že stejně pochodíme s deníky, mění se jen pořadí sdělovaných informací. Nikdo nečte tolik novin jako novináři. „ … každý z producentů je nucen dělat věci, které by nedělal, kdyby ti druzí neexistovali“. Novináři se neustále navzájem hlídají, věnují se tématům, kterým se věnují ostatní, vzniká efekt mentální uzavřenosti. Peoplemetry určují témata, dochází k podléhání „ lidovému vkusu“.

Naléhavost a „Fast Thinking“

Pátá část - Fast Thinking = myslící v hotových názorech. „Když vysíláte přijatou myšlenku, je to, jako by se to stalo, problém je vyřešen“. Není důležité hledat někoho, kdo podnítí diváky, čtenáře k přemýšlení, ale někoho, kdo jim bude tlumočit již předem přijatou myšlenku.

Opravdu falešné nebo falešné pravé debaty

Šestá část nás zavádí do prostředí debat a k zamyšlení nad otázkou, zda je to pravá či falešná debata. „Moderátor uděluje slovo, určuje pořadí důležitosti“, stejně tak i složení diskutujících je rozhodujícím faktem, který vede k výslednému vyznění debaty.

Druhá strana se tomu brání tak, že politik či jiná osobnost jde do televizní diskuse či příspěvku s radami svého týmu, že není důležité odpovídat na otázku moderátora, redaktora, ale říci to, co chce sdělit. Tedy začne jako tím, že odpovídá na zadanou otázku, ale v v půli věty začne říkat své sdělení, protože ví, že ho tlačí čas než se moderátor probere a začne ho směrovat tam, kam chce, příspěvek pak vyzní jako tlačenice – přetlačování těch dvou a divák se nestíhá orientovat.

Rozpory a tenze

Poslední část první kapitoly upozorňuje na rozpor mezi ekonomickými a sociálními podmínkami, kdy v televizi je tento rozpor přiveden do extrému, protože je díky tlaku na výši sledovanosti pod větším tlakem.

2. Neviditelná struktura a její účinky

P. Bourdier hned v úvodu druhé kapitoly zavádí další důležitý pojem „žurnalistické pole“. „Svět žurnalismu je mikrokosmos s vlastními zákony, který je definován svou pozicí v globálním světě a přitažlivostí i odstředivostí jiných mikrokosmosů“.

Podíly trhu a konkurence

První část druhé kapitoly vystihuje citace: „Ekonomická konkurence mezi stanicemi
a novinami a boj o diváky a čtenáře, nebo jak se říká, o podíly na trhu, se děje konkrétně formou konkurence mezi novináři, konkurence, která má své specifické cíle, a tím je scoop, exkluzivní informace, nebo profesionální pověst atd. Tato konkurence není vnímána ani prožívána čistě jako čistě ekonomický boj o finanční zisky, i když zůstává podřízena omezením spojeným s pozicí posuzovaného média v poměru ekonomické
a symbolické moci“.

Síla banalizace

Druhá část této kapitoly uvádí fakt, že k večerním zprávám usedá více diváků, než je počet čtenářů všech francouzských raníků a večerníků. Proto je nebezpečné bagatelizovat informace podávané prostřednictvím televize. Zjednodušující kritika nedovoluje pochopit jevy tak, jakými jsou.

Zápasy, které soudcuje peoplemetr

Důležitou myšlenkou třetí části druhé kapitoly je, že žurnalistické pole je velmi závislé na vnějších silách více než jiné oblasti. Závisí na poptávce, na trhu, plebiscitu.

Nadvláda televize

Čtvrtá část druhé kapitoly je uvedena tímto textem: „Svět žurnalismu je pole, které je prostřednictvím sledovanosti pod tlakem pole ekonomického. A toto velmi heteronomní pole, silně podléhající komerčním tlakům, vykonává samo tlak na ostatní pole jako struktura“.  Výstižně napsáno a dále v textu rozvedeno: „ Žurnalistické pole působí (jako pole) na pole ostatní. Jinak řečeno, jedno pole stále více ovládané komerční logikou vnucuje stále více svá omezení ostatním prostředím.

Kolaborace

V páté části druhé kapitoly se autor věnuje nezávislosti či kolaboraci.

Právo vstoupit a povinnost odejít

Poslední část druhé kapitoly vévodí apel, že ve jménu demokracie je třeba bojovat proti vládě „peoplemetrů“, a to i když ti, co ji obhajují tvrdí, že není nic demokratičtějšího.
„Televize řízená sledovaností přispívá k tlaku trhu na spotřebitele – o kterém se předpokládá, že je svobodný a osvícená; vlivy trhu v sobě nemají nic z demokratického vyjádření kolektivního osvíceného a racionálního názoru obecného rozumu, jak se nás snaží přesvědčit cyničtí demagogové“.

Na přání autora byly do české verze knihy přidány ještě dva texty: Žurnalismus
a politika a Olympijské hry. První text je v podstatě shrnutím knížky Televize. Druhý text si všímá proměny Olympijských her, jejich ideálů v komerční produkt s nacionalistickým zabarvením.

ZÁVĚR:

Složitá krkolomná souvětí, která laikovi na první pohled nedávají smysl, je třeba  pečlivě číst několikrát, kdy pak z nich vykrystalizuje jasné sdělení a seznámí nás s myšlenkovými pochody autora, který vidí  „za pět rohů dopředu“. Lákává je představa, jak by Pierre Bourdieu takový text napsal dnes, po jednadvaceti letech,  o našich médiích.

Z knihy vyplývá i možné řešení situace, pokud všechny zúčastněné strany o to budou mít zájem, tedy novináři, umělci, spisovatelé, majitelé ale i diváci, čtenáři. Třeba už jen tím, že si tuto knihu přečtou.

seznam použitých zdrojů

PIERRE BOURDIEU O Televizi, nakladatelství Doplněk, 1. vydání 2002.

ISBN 1081-233-2002

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Bourdieu

http://socialniteorie.cz/mesice-pierra-bourdieu-jak-funguji-media/ (Filip Lachmann)