Dneska jsem vyrazila do Muzea Kampa na výstavu Toyen. O této umělkyni jsem slyšela, ale nikdy jsem její obrazy neviděla na vlastní oči. Prostě tak trochu, abych si doplnila vzdělání a přehled. Při nákupu vstupenky jsem si všimla, že probíhá i „nějaká“  výstava Šmidrové, vůbec jsem nechápala oč jde, název mi přišel jak z jiného světa, ale v avízu  mě zlákalo jméno Karel Nepraš. Tak jsem si koupila lístek  i na Šmidry. Šok, byla jsem lapená už od prvních chvil, moje nadšení neznalo mezí. Srdce mi tlouklo vzrušením a v očích jsem měla slzy. Cítila jsem, že jsem našla kousek sebe, něco co znám, co neumím pojmenovat, ale čemu rozumím na 150%. Souznění, které slovy neumím vyjádřit. Když to člověk pocítí, tak ví, že je to ono. Od jednotlivých exponátů jsem se nemohla odtrhnout, z počátku jsem běhala od jednoho k druhému a hltala a zalykala se. To přece není možné, někdo umí vyjádřit to co cítím, čemu rozumím, netušila jsem, že to jde. Dostal mě přišmidra Čestmír Janošek a jeho Centrální princip, Malý svět – tohle je i můj svět, se vším všady. http://www.artlist.cz/skupiny/smidrove-230/

Putovala jsem dalšími patry Muzea a velké pohlazení jsem zažila u akvarelu Františka Kupky – Projížďka lesem. Nestačila jsem polykat sliny, jak mi ten obraz chutnal.

Před jeho Amorfou – Teplou chromatikou jsem postála, protože ho znám z knihy o M. Mládkové. Lákalo mě dívat se na něj z jednoho úhlu, pohled z tohoto  místa mě přitahoval, fascinoval,  nemohla jsem se odtrhnout, ale přitom jsem cítila sílu, která mě odpuzovala tak silně, že jsem se až zapotácela. Obraz si mě nechtěl k sobě připustit ale přitom mě nutil k fascinaci.  Při pohledu z jiného místa se mi to nestalo. Znovu a znovu jsem se vracela do toho opojného úhlu až jsem si s pokorou řekla, že to budu respektovat a nebudu tu neznámou sílu pokoušet.

Fotografie použita z http://www.artlist.cz/typo3temp/_processed_/csm_8808-a-m-o-11-1964-011_bde6cd40b2.jpg