Protože hladina přehrady je pokleslá asi o 6 metrů, mohlo se dále než jindy a dříve zatopené okraje byly plné mušliček, které  křupaly pod nohama stejně jako vzpomínky v duších zahrádeckých. Na mrtvých tělíčcích mušlí bylo vidět, že se rády shlukují, třeba na kameni, větvi…čemkoliv. (Do podtextu tohoto sdělení jsem umístila přesvědčení, že je dobré se shlukovat a svou touhu po shlukování se). Byla jsem tam s našimi a dcerou  Bárou. Já jsem lačně hltala otcovy vzpomínky, kde co stálo, kde co zažil. Jeho věty typu -  tady místo toho dubu stála poliklinika, jsem sála a ukládala do hlubokých záhybů své duše a zase cítila tu smraďovůni zahrádecké polikliniky. Chudák Bára nacházející se v období puberty, kdy odmítáš vše, co je jí překládáno, byla nucena ostatními sentimentálně naladěnými členy rodiny, si  představovat místo dubu polikliniku a poslouchat vzpomínání nejen své matky ale i prarodičů. I když šílený výraz v její tváři z chování svých nejbližších předků nezmizel, myslím, že i ona si v Zahrádce našla své, a to když se od nás odpojila a sama brouzdala po břehu přehradního jezera. Jak jsem již napsala, vypravila jsem se do Zahrádky s rodiči, oni byli ti, kdo mě v letech 1968 - 1975 vodili za ruku Zahrádkou, prováděli mě jí a  vlastně mi tak ukazovali svět. Podařilo se nám, sdílet se.
 Trochu jsem měla strach, abych  kvůli setkávání  se s různými zajímavými lidmi, měla čas pobýt sama se sebou, potkat se sama se Zahrádkou. Podařilo se mi to jednak u vody a pak, do poslední žilky prožívaný okamžik ve zpívajícím kostele. Stála jsem  u otevřeného hlavního  vchodu, zády k oltáři a přede mnou byl široký pohled na vodu – byla jsem plná dušičkové nálady, hudby a v očích jsem měla vodu (Želivku) a slzy (opravdové).

Foto: vykukující věž zahrádeckého kostela, červen 2007