Vrcholem mého uměleckého snažení je nainstalování papírového betlému. Kulisa stavení, chléva a spousta z papíru udělaných prostorových postaviček lidu prostého. Selku vlevo, sedláka vedle, sněhuláka napravo a vedle malého koledníčka. Tam toho a vedle onu a už je vše rozestavěno. Jako poslední  Marie, Josef a jesličky s Ježíškem. Rodiče už stojí a místo pro malého je stále volné, žádná postavička mi už v krabici nezbývá. Prohlídnu jinou vánoční krabici a ještě jinou a ještě jinou. Nikde, nikde, nikde. Zbývá ještě krabice s ozdobami, která se otvírá až na Štědrý den. Mám naději, že Ježíšek bude tam. Zatím je betlem bez miminka, i však se má narodit až za týden.

Je za týden. Krabice s ozdobami je taky bez miminka. Už nevím, kde hledat a vše je třikrát pečlivě překontrolováno. Teď už mi zbývá jen odpovědět si na otázku, zda může být betlem bez Ježíška. A nebo jej složím zpátky do krabice. Můžou být Vánoce bez Ježíška? Co dělat, když se Ježíšek ztratí? Můžu složit celé Vánoce do krabice?

Tu napadne hlavu rodiny, zda by nemohl ztracený novorozenec být ve střeše papírového stavení. Juknu tam a není. Pro jistou a potvrzení situace tam i sáhnu a v ruce držím jesličky s miminkem.

Přeji každému, aby se mu Ježíšek neztratil a když, tak aby ho uměl brzy najít a věděl, že k tomu není  potřeba dobře vidět. Mnohé se dá najít i bez očí.