Při každé návštěvě mého rodiště vyjdu na kopec před hradním místem a z úctyhodné vzdálenosti  pětiset metrů šupám do sebe energii, pocity klidu a pohody. Hradní místo mě hodně přitahuje, ale přímo do lůna, do pozůstatků pradávných světů, se vypravuji jen někdy. Často mi pro načerpání sil stačí postát v povzdálí, kdy i tak všemi póry cítím jistotu poznání mého prazákladu. Je to velmi silné a já musím umět poznat, kdy je třeba zůstat v povzdálí a kdy je třeba vstoupit přímo do zbytků hradu – tedy vrátit se až na dřeň.
Místečko na mě působí jako lůno, prazáklad, jádro a já jsem ráda, že vím, kde ho mám.  Rozumím i tomu, že mě toto místo oslovilo až jako dospělou. Tam se vaří vše, z čeho pocházím. Do jeho lůna se bojím, je tam všechno otevřené, zranitelné - radosti, běsy, zoufalství a ještě hodně a hodně dalšího, čemu ani nerozumím. Chodím tam s velkou pokorou a nezneužívám to. Není to místečko jako mám místečka z dětství, kde se cítím bezpečně a mile. Dětská místečka jsou plná pohody a vědomí, že se mi nemůže nic stát. To je dětství. Hradní místečko je však krutá dospělárna.  Tady si zahrávám s něčím, z čeho můžu získat dobro, ale když nebudu mít čisté úmysly a nebo se mi to nepodaří, můžu tady dostat pěknou nálož zla.  Odtud totiž vedou cestičky zla i dobra a je hodně těžké poznat, kterou se máš dát, protože i cesta dobra může ze začátku vypadat na cestu zla a opačně. V prazákladu, kde je všechno - tedy dobro i zlo promíchané, se špatně orientuje. Já se z toho prazákladu odtrhnu, a pak už na volbu cesty zůstávám sama. Tohle všechno na onom místě cítím. I když tam přistupuji hodně čistá, tak stejně mám strach, jestli mi za krk nesedne nějaký duch zloduch, já to nepoznám a klíďo píďo si ho odnesu domů. I když  věřím svým čistým myšlenkám, tak s nevědomím si neumím poradit.  Proto raději místečko pozoruji z dáli a jsem ráda, že poznám, kdy je třeba tam jít.