Potkala jsem se na výstavě Václava Špály. Už jsem odcházela ze závěrečné části expozice s úmyslem projít zrychleně ještě jednu celou výstavu. Dělávám to tak pokaždé. Ještě jednou se letmo setkat s vystaveným. Při sestoupení ze schodů jsem se potkala s jejím pohledem. Ona nekoukala na mne, koukala do nekonečna, kde viděla….. A ve mně zatrnulo, to jsem přeci já. Tahle asi 70ti letá paní, štíhlá, oblečená v zajímavém neošuntělém oblečení tmavě žluté barvy. Plátěný vycházkový model, druhý takový na ulici nepotkáš. K tomu pohodlné pantoflíčky. Kousky to byly pěkné, jakoby každý pes jiná ves ale sladěné. Vlasy nebarvené, hodně prošedivělé – proč to tajit?, střih vycházel z povahy vlasů – proč je nutit dělat násilnosti? Na celé postavě byla vidět udržovanost ale ne zdobnost a umělkovitost. Čistá a přirozená péče na základě nadělení  od přírody. Pod paží svírala kabelku větších rozměrů než ženy obvykle mívají – znám to – tohle zařízení musí splňovat velká kritéria, proč si ho koupit.  Tělo bylo již mírně nachýleno kupředu,ale bojovala s tím - nepodám se stáří, když duševno je v rozpuku.
Její nohy ještě stály u posledního obrazu, ale hlavou už mířila za roh k dalšímu. A ten výraz v obličeji – výraz, který znám z vlastních pocitů, jen nevím, jak při něm vypadám. Tak asi takhle, blesklo mi hlavou. A takhle budu vypadat, dožiji-li se  stejného věku. Tělo se známkami stáří už tolik neposlouchalo, obleček byl uzpůsoben k tomu, aby nepřekážel při výpravách za poznáním, ale zase aby vypadal dobře. A přitom  byla oblečena úplně jinak než ostatní ženy. Lépe než její kamarádka v mladistvém koženém saku a černých zvonáčích. Na všechny strany z ní tryskala radost ze života a ze setkání s něčím neznámým. Její výraz byl plný nadšení z objevovaného a přitom hodně nejistý s otázkou – smím ? – smím být tak nadšená? sluší se to? hodí se to k mému věku? postavení? hodí se  být jiná než ostatní ? Ta paní se zalykala Špálou a nevěděla, kde jej dřív okusit.
Nedělám to, ale nemohla jsem se od ní odpoutat. Vesmírně mě přitahovala. Nenápadně jsem si prohlížela obraz vedle ní a  když se přidala ke své přítelkyni,  neslušně jsem poslouchala   jejich rozhovor. Mámivě jsem  chtěla vědět, co plyne z jejích úst. A nebyla jsem zklamaná – bádala, ptala se, filozofovala a přitom jí stále neopouštělo nadšení. Byla jiná než ostatní a přitom žádná kudrlinka, vše na ní bylo podřízené jednoduchosti a účelnosti na základě toho, co jí bylo naděleno. Nic nepřekáželo jejímu nadšení ze života.


fotografie stažena z http://www.moravska-galerie.cz/cs/vystavni-akce/vaclav-spala/