Ve Veselí jsme přestoupili do vlaku do Jindřichova Hradce. Přisedli jsme  si k paní, která prohlásila že je Hradečačka a ochotně nám nakreslila plánek cesty na ubytovnu a odtud i na zámek a ještě tam vepsala přání všeho dobrého. Moc milé setkání. Po cestě na ubytovnu jsme se ještě pro upřesnění zeptali paní mezi 60 – 70 lety, kterou jsme potkali, jak rozšafně kráčí po chodníku. Prohlásila, že v ubytovně  bydlí, ať jdeme s ní. A tak jsme šli. Dozvěděli jsme se, že je tady s turisty na hvězdicovém pochodu a jinak bydlí v Šumperku – to bylo poznat na podle řeči.  Ukazovala nám svůj puchýř, který se jí udělal, když dneska šlapala 19 km. Včera šla taky takovou trasu. Ten puchýř byl jen malinká pohroma oproti tomu, že paní si vyšlápla v dámských střevíčkách –mohla dopadnout hůř – turistka jedna prapodivná. Ubytovna vypadla dosti vybydleně, ale šlo to. Pak jsme se vypravili na zámek pro lísky, ale ty vydávali až od 20,00, takže jsme se usídlili v hotelu Vajgar a čekali neskutečně dlouho na objednaný řízek, který nebyl k našemu překvapení se strouhánkou ale nahatej. S Bárou jsme si pak odskočily pro lístky a nakoupily blbinky v obchodě. Courly jsme se kolem zámku a já si prošla blízké okolí nočního náměstí, které bylo kouzelně osvětlené a živé. Na ulici dokonce prodávali točenou zmrzlinu, kterou jsme pak po cestě na zámek ochutnali. Objevila jsem dva obrovské kostely  a krásně oprýskanou zeď s lampou a schody – snad se fotka podařila. Na prohlídce nás vyděsil dav lidí se vstupenkami na 22.hodinu. Naštěstí se představení odehrávalo venku nebo v prostorných místnostech. Divadelníci  měli krásné kostýmy a vše bylo hezké až na šíleného místního kameramana, jehož záda jsme často viděli místo hlavních hrdinů. Zvukové a světelné efekty byly pohádkové. Zahájil vodník s čertem před branou , dvorní dáma a správce na travnaté ploše, pokračovala kuchařka s vodníkem a čertem v kuchyni, kde rozdávali navařenou kaši a vše bylo nasvíceno svíčkami, pak se šlo na nádvoří ke kašně, která vyprávěla za kouzelného osvětlení. Odtud vedla cesta do rozsvíceného  kostela a na arkádách se procházel bezhlavý rytíř. A pak taneční salonek, kde se dalo sedět a vybraní jedinci se naučili dřívější tanec – moc hezké, a pak rychle na nádvoří, kde Bílá paní upustila kapesníček, aby jej sebralo dítě, což znamená velké štěstí. Herci děti nutili  kapesníček sebrat, protože ony tak jako většina dospělých po celou dobu stály s otevřenou pusou, protože propadnout se do pohádky se neděje každý den.
 
Druhý den prohlídka památníků v  Terezíně
 Podle plánu jsme vyrazili na autobus na Florenc, ale už tam byla fronta lidí. Rozhodli jsme se, že pojedeme o půlhodiny pozdějším spojem. Na ten jsem dokonce  ještě stihla koupit místenky. Byl poloprázdný! Jel s námi anglicky mluvící starší pár, paní si sedla k okénku a kochala se pohledem. Bylo hezké, jak ji zajímá naše krajina. Taky se ráda kochám. Často na nás vykukovala památná hora Říp. Terezín byl původně posádkové město s cílem být pevnosti na strategických komunikačních tazích, ale stal se  vojenským a politickým vězením. Za 2.světové války bylo město vystěhováno a přeměněno na  sběrný tábor- Getho pro Židy. Vězení zůstalo politickým vězením pražského gestapa. Město – Hlavní pevnost -  getho bylo předimenzováno, místo 5 tis. obyvatel tam bylo 50 tis. lidí. V Muzeu Getha Báru upoutala kniha Hanin kufřík (tu si pak v září půjčila v pražské knihovně – je o tom, jak muzeum holocaustu v Japonsku si vyžádalo autentické předměty z koncentráku, a pak pátrali, komu kufřík patřil a objevili bratra třináctileté Hany, která zahynula v plynové komoře v Osvětimi, kniha je napsána jako pomůcka pro výklad dětem o holocaustu).
Přes řeku a opevnění jsme přešli k Malé pevnosti, kde bylo politické vězení. Zde jsme měli průvodce jen sami pro sebe. Vše bylo šíleně depresivní a nejvíce na dvoře, který Němci na konci války uzavřeli a utekli. Nechali tam nemocné s tyfem.Hodně náhrobků před pevností nese  poválečné datum úmrtí, jak tu lidé umírali na tyfus. Na tomto nádvoří se Báře udělalo špatně. Bylo moc  té hrůzy, která se tam odehrávala. Lidi lidem, člověk člověku – stále nevím, kde se taková potřeba v lidech bere, potřeba požitku z degradování lidské důstojnosti druhých, potřeba ublížit, potřeba vidět ponížení druhého – aby moje důležitost vyrostla? omamný pocit moci? jak je možné dojít až na dno lidského vnímání? Při zpáteční cestě jsme si opět vychutnali průchod pevností a vydali se do zbývajících památek - hřbitova, márnice, kolumbária. V Magdeburských kasárnách byl vytvořen model světnice v gethu. Duch města je poznamenán touhle hrůzou, ale deprimující je i všude přítomná pustota po zrušení vojenských posádek. Terezín se chystá stát se univerzitním městem, kdy po vojácích by se měl zaplnit studenty z celého světa. Snad mladí lidé přetlučou ducha ponížení a nenávisti a ublížení vystěhovaných obyvatel Terezína.
 Třetí den Botanicus
 Jeli jsme z Masarykova nádraží vlakem, který hrozně drkotal. Naštěstí nám nezaskočily sladké buchtičky, které jsme za jízdy posnídali.Vystoupili jsme v pustině a lesem docela krátkou a příjemnou cestou dorazili do vesnice Ostrá nad Labem.
V celou hodinu probíhá prohlídka s výkladem. Líbila se nám. Po prohlídce jsme se pokochali zahradami – klášterní, bylinkovou, meditační a kdovíještějakou, prošli rostlinná bludišťata a vyrazili z areálu do hospůdky na oběd. Po návratu jsme se vrhli na poznávání skanzenu po vlastní trase a umáčeli jsme si svíčky, upatlali – umatlali mýdlo, odrátovali kamínek – ten se mi moc povedl a všichni žasli, že na poprvé jsem taková véééééééééliká šikulka. Dostala jsem kontakt na pražskou drátenici, abych se v oboru ještě zdokonalila. Už se těším na stáří, půjdu ve stopách starých dráteníků, budu putovat od vesnici k vesnici a drátovat hospodyňkám hrnce.
V Ostré je také muzeum kamen, ale nechtělo se nám. Takový skanzen by mě bavilo vymyslet a realizovat. Některé věci jako třeba střelba z kuše nebyly v provozu, ale zase tam nebylo našvihnuto lidmi, jako třeba bývá o víkendech, kdy fungují všechny atrakce.
 Čtvrtý den Důl Mayrau
 Tak to jsme se vydali vlakem směr Kladno. V Kladně Švermově jsme vystoupili a vydali se na cestu pěšky. Za chvíli se nám do cesty připletla hospoda, protože jsme měli hlad, vstoupili jsme. Ocitli jsme se v jiném světě: igelitové ubrusy, hliníkové lžíce, šílené WC a lidé, kteří nás podezíravě sledovali, kde jsme se tam vzali. Byl tam vstřícný vedoucí, který se nám snažil náš propad do jiného světa usnadnit. Dali jsme si tam dobrou polívku. Vařili tam opravdu moc dobře. Pak jsme se pěkný kus vydali pěšky do Vinařic. Po cestě jsme potkávali veliké domy, na nichž bylo vidět, že byly stavěny v době dostatku peněz, ale dnes už nejsou finance na jejich údržbu. Prošli jsme celým městem a dorazili k dolu. Natáčel se zde klip Kabátů. Z vrátnice nás pán s vlčákem dovedl k  již probíhající prohlídce. Divili jsme se tomu, ale v průběhu jsme zjistili, že je to takové perpetum mobile. Průvodce chodí dokola a lidé se přidávají a odcházejí podle toho, v jaké části se přidali. Když se dorazí k pokladně, vybere se vstupné – prostě pohoda klídek, žádná organizovanost, duch havířů, když nejde o život, tak jde o….Průvodce byl bývalý  horník, střelmistr. Líbila se nám cvičná dráha, kde si záchranáři nacvičovali zvládání ohně pod zemí. Já jsem zvědavě nakoukla do sluje, kde byla nainstalovaná  figurína horníka, hrozně jsem se jí polekala, vykřikla a svým výkřikem vylekala ostatní. A horník si tam v klidu rubal dál.
V dalších budovách jsme viděli obrovské kolosy důlních strojů, promítání filmu, sprchy, jídelnu, saunu, šatnu, masáž, výdejnu světel a svačin –  v lepších letech (jak říkal průvodce) v horších si svačinu nosili z domova, strašidla a občas moderní výtvarné umění, jak říkal průvodce s ironií v hlase. Exponáty výtvarného umění byly roztroušeny po areálu a byly hodně prazvláštní a úchylný. Velmi jsem se zajímala o vše, kladla laické dotazy a průvodce se proměnil v dobrého náboráře, ukázal mi paní, která jako žena fárala do dolů a někteří horníci jí ani nestačili. A to i přes to, že jsem pro svou klaustrofobii odmítla jít do štoly. Pro lepší motivaci mne obdaroval kouskem uhlí, tzv. královského, které je velmi tvrdé a lesklé. Bylo vidět, že pán není průvodce ale horník a někdy začal mluvit tak odborně, že to nikdo nechápal, ale bylo to milé a příjemné. Výklad byl proložen osobními vzpomínkami: třeba na  tátu – byl taky hubenej jako já nebo že jeho par’táci už zemřeli….po operaci slinivky našli Standovi rakovinu. Při zpáteční cestě si  M + B trhali švestky a cpali se jimi. Kupodivu přežili. Z dálky jsme okoukli věznici a při cestě autobusem z okýnka obdivovali krásu vodního parku – jezírka, lekníny, zvířátka – nevodní. Škoda, že jsme o něm nevěděli dříve.
 Pátý den Skanzen Uhlí v Lhotě na Kladensku.
 Tak opět směr Kladensko. Vyrazily jsme autobusem z Hradčanské do Kamenných Žebrovic,kde jsme přestoupili na spoj do Lhoty.V autobuse do KŽ jsem seděla před pánem, který své známé spolusedící vyprávěl, jak teď dělá vizážistu hércům a hérečkám, jak si tyká s Heidy Janků, jak je prostě borec největší, jak lidé dnes na sebe navěší co se dá. Sunula jsem se níž a níž do sedačky, protože můj make-up byl dost chudý – tedy vlastně žádný, sladění oblečení a doplňků taky prachmizerné. Vyčítala jsem si, že jsem si měla raději vzít ten modrý batůžek, který víc ladí k modrým kraťasům. Zkrátka jsem se chtěla propadnout do sedačky a být neviditelná.  Když jsme vystupovali neodolala jsem své zvědavosti, otočila se a……….. viděla umaštěné vlasy, lesknoucí se tváře, tlusté černé obroučky, zmačkanou kostkovanou košili a zašlé šedivé tesily. Vizážista, ke kterému bych se hnedle objednala. Jen se mi potvrdila moje úvaha, že všichni moc dobře vědí, jak by ostatní měli být upravení,voňaví, čestní, ohleduplní, pravdomluvní, ale nedojde jim, že by bylo dobré začít sám u sebe. Ono kritizovat druhé je to jednodušší. ……..
 A už jsme si to šlapali vesnickou cesto – silnicí směrem, kde jsme tušili skanzen Jak se pálilo dřevěné uhlí. Že jdeme správně nás ujistil obrovský oblak dýmu táhnoucí se od lesa. V moderních železných milířích pálí ve skanzenu  uhlí na prodej. Skanzen byl mini – pidi. Prošli jsme si naučnou stezku, která je dobře napsaná, okoukli  starý i nový milíř, obydlí uhlíře…a pak šli k občerstvovací  maringotce na klobásu, kterou jsem si objednali hned při příchodu. Bylo nám to divné, že po koupení vstupenek se nás hnedle ptají, jestli budeme jíst. Ale brzy jsme zjistili, že příprava grilovaných klobás není tak rychlá jako třeba na Václaváku. Obsluhující pán vyndal před maringotku gril, podpálil uhlí, nechal je prohořet, a pak na rošt vložil klobásky. Bylo to kouzelně domácí. Neodolala jsem a sama si klobásku otáčela a pletla se mu do řemesla. Trochu jsme si povídali o tom, že pro jejich uhlí si lidé jezdí nebo ho berou pumpaři k benzinkám.
Na ten správný oběd jsme si chtěli dojít až v Kladně, kam nás odvezl autobus. Jenže v celém kladenském centru jsme potkávali samé herny. Ale po pár cílených dotazech jsme se usadili v příjemné restauraci.  Pak jsme  ještě chtěli u zámku vidět medvědy, ale ti byli zalezlí. Jeden pán říkal, že tam chodí často a ještě je neviděl. Ale není to špatný nápad, mít medvědárium se zalezlými medvědy.
 Tak zase za rok!!!!!!!!!!