velmi dobře udělané stránky www.svatyjan.cz

se všemi možnými informacemi včetně jízdních řádů

Do Svatého Jána pod Skalou jsme se doopravili za 30 minut autobusem ze Zličína (384, 380 nebo i meziměstská doprava). Prošli jsme si malinkatou vesničku a zjistili, že zde asi nemají obchod (pro nás známka civilizace). Ještě při vjezdu do vsi jsme si všimli hřbitova s krásnou kaplí Sv. Maxmiliána (rodinná hrobka), která se otevírá jen několikrát do roka. Na náměstí jsme objevili restauraci s hotelem Obecná škola, kt. ale otvírala až od 11 hodin.  Prohlédli jsme si pramen Sv. Ivana, který je  veřejně přístupný z boku kostela, ovládá se na fotobuňku a několik lidí si k němu přijelo načepovat vodu do domácnosti. O víkendech bývá kostel Narození Sv. Jana Křtitele otevřen od 10 hodin a to i s výkladem. Vyprávěla nám velmi milá a vstřícná paní. Bylo to nejen o kostele ale i o dějinách vesnice a okolí. Tento kostel je propojen s jeskyní, ve které pobýval poustevník Ivan a se skalním kostelem Panny Marie. (Ivan syn polabského knížete, usídlil se blízko pramene, Sv. Jan Křtitel mu dal kříž na vyhánění pokušitelů, objevil ho kníže Bořivoj (přijal křest od Cyrila  a Metoděje) – manžel sv. Ludmily, když mu  při lovu postřelil ochočenou laňku, zval ho na hrad ale Ivan se vrátil do jeskyně, kde žil 42 let  - je tam jeho kamenné lože, díra, kt. utíkal ďábel – a byl tam i pohřben, pravděpodobně Bořivoj tam nechal postavit malou kapličku, je tam také krypta, kde byli pohřbíváni mniši). Pokud je jeskynní  oltářový podstavec vlhký, tak bude brzy pršet. Ivana uznává za svatého jen pravoslavná církev. V 16. století byly v jeskyni nalezeny ostatky a výzkum prokázal, že patří muži, kt. žil  před tisíci lety, značnou část svého života prožil ve vlhku a chladu, živil se vegetariánsky, ostatky byly uloženy uprostřed kostela. Nádherná a tajemná jeskynní atmosféra sbližovala všechny přítomné.

Vedle kostela je areál bývalého kláštera, který sloužil asi dvěma řádům, školství, byla v něm škola STB ale také politické vězení v 50. letech. Teda duch tohoto areálu musí být pěkně pokopanej.  Ve Sv. Jáně byly jeden čas lázně, kde lázeňským doktorem byl otec bratří Čapků.

Podle červených značek a za šíleného funění jsme se ploužili lesním kopcem, jehož pata je u zdí kláštera. Po cestě jsme narazili na Kapli Povýšení sv. Kříže, je zavřená, ale dveřními okénky se dá  kouknout do vnitřku. A pak zase horu nahoru. Za to strmé stoupání je nám odměnou nádherná vyhlídka na okolí. Myslím, že na podzim při barevném řádění přírody to musí být úchvatné. Vyhlídka je na kraji skály a mně jako závraťovitému člověku to nedělalo dobře, ale překonala jsem se a stálo to za to.  Odtud po hřebeni – po značkách zkřížených hornických kladívek -  aniž jsme se museli vracet dolů, se jde krásnou skalní přírodou s průhledy do okolí až ke skanzenu. Po cestě jsme z jedné skály uviděli dole pod námi  mnoho obrazců složených z kamenů (šnek, včela…). Pozdrav od těch dole. Jedině ze shora se dalo vychutnat krásu, toho co ti dole udělali. Tak a došli jsme do skanzenu, kt. provozuje společnost Barbora. – skanzen těžby vápence v lomu Paraple. Okruh začíná muzeem těžby, pak se jede vláčkem ke štole a následuje její prohlídka. Skanzen provozují nadšenci a vstupné je dobrovolné, prohlídky s výkladem jsou jen o víkendech.

Podle mapy jsme odhadli kudy se propojit na turistickou značku na Srbsko a ponořili se do přírody. Ta byla smutná, všude sucho, svěšené lupeny rostlin, listí stromů, rozpraskaná zem, modříny už měnily barvu, vše žíznilo. Cestou k Srbsku nás doprovázelo úplně vyschlé koryto potoka, smutné, smuténka.  Procházka lesem byl milá, zvláště v tomto parném létu. Šli jsme nejdříve po červené a pak jsme se napojili na žlutou. Vybrali jsme si trasu přes Bublovické vodopády a doufali, že nějaká voda v nich přeci jen zůstala. Zůstala a bylo to nádherné. Jarní tání musí být fantastické. Kaskády, průlezy, jeskyňky přímo skřítkovský ráj. Před příchodem k vodopádům jsme do nosů nasáli  divný puch a ejhle kousek dál ležel mrtvý divočák plný lačných much. I to je zážitek. Tento kraj skrývá ještě mnoho nádherných procházek, které jsou před námi. Ze všeho kolem dýchala pohoda. Šli jsme lesem, loukami s pelyňkem, pak přibývalo chat, rodinných domků, civilizace a za děsného horka jsme dorazili do Srbska, prošli celým městečkem a našli příjemnou restauraci Hotelu u Berounky, kde skvěle vařili. Trochu jsme se báli, jak to tam bude rok po povodních vypadat, ale poprali se s tím dobře.  Při cestě domů jsme se z vlaku dívali na slavný Karlštejn.

Vlakem ze Smíchovského nádraží vyjíždíme do Berouna, kde máme na přesun na autobusák 30 minut. Stíháme to v pohodě a na zastávce ještě čekáme. Autobus nás dovezl na rozcestí ke Koněpruským jeskyním – asi 500 m. O víkendu dokonce funguje soukromá doprava z Berouna až na parkoviště jeskyní. Z protějšího lomu, odkud je několikrát slyšet siréna, oznamující odstřel. Na chod jeskyní to nemá žádný vliv. Je zde dobré občerstvení, pohledy i suvenýry. V jeskyních byly vidět koněpruské růžičky, dva krápníky – jeden rostoucí ze shora a druhý od země a zatím se nespojili – Věčná touha, pověst o pasáčkovi, kt. se zaběhla ovce a on při jejím hledání našel jeskyně, zhasnutí světla – ukázání absolutní tmy. Prohlídka se absolvuje na 600 metrech a po 500 schodech. Bára byla nadšená. Okolí Koněpruských jeskyní nabízí ještě další zajímavé vycházky na povrchu – naučné stezky – Zlatý kůň.

Autobus nás odvezl zpět  na berounskou zastávku – Plzeňka, to je nejblíže na berounské medevědy – ty z večerníčku. Vyrazili jsme  na Mariánskou horu, což je park na kopci. Cestičkami jsme se dostali k hezkému  dětskému hřišti – těch tam bylo více, k rozhledně a nakonec i k medvědům, kteří byli zalezlí, jen jednomu čouhala tlamička. Nakonec jeden vylezl a chodil po ohraničeném území sem a tam. Dlouho jsme ho pozorovali, bez oplocení bych ho potkat nechtěla. Z večerníčkových medvíďat vyrostli pěkní macíci.  Mají to tam moc pěkně udělané. Klouzačky, prolézačky, vymoženosti, ale bylo moc velké teplo. V medvědinci se dají zakoupit jejich pohledy a do kasičky se přispívá na med. Původně pocházejí z Českého Krumlova, ale po natáčení večerníčku se nevědělo co s nimi a tak byli nabídnuti Berounu, který má medvěda ve znaku. Berounští  pro ně vybudovali skvělé zázemí. Domů nás odvezl vláček rychlíček. Povinné koukání se na Karlštejn.

úterý Kutná Hora

Dneska bude hodně památek. Jedeme vlakem z Hlavního nádraží a musíme přestupovat v Kolíně.. Kutná Hora je divná tím, že má dvě vlaková nádraží – to není žádná divnost, ale každé je z jiné trasy. Tak z hlavního nádraží máme jít pěšky do Kostnice, ale svezli jsme se městkou hromadnou. Kostnice, kosti, vše z kostí, pyramidy z lebek, erb s havranem, který klobá do člověka. Kosti ze 40 000 lidí. Zapálili jsme u oltáře svíčky nejen za naše mrtvé. Je to divné, ale těšíme se do předem vyhlídlé rodinné restaurace u Balabánů. Dobrá polívka je základem pro poznávání krás. Přepychová nabídka jídla, pitiva, milá obsluha, příjemné prostředí, škoda, že není čas oběda. Objevujeme zde  ještě Muzeum tabáku ve firmě Philip Morris a ihned jej  zařazujeme do programu. Vstup je zdarma a expozice je velmi pěkně udělaná. Vedle je Hřbitovní kostel Všech svatých, ale ten je v rekonstrukci, takže jen zvenku. Pěšky se vydáváme do centra Kutné Hory je to pěkný kousek. V Kostnici nás upozornili na velký zájem v Českém muzeu stříbra na Hrádku, a proto nejdříve jdeme tam. Součástí prohlídky je atraktivní vstup do štoly. Trefili jsme to úplně přesně, za 10 minut začíná prohlídka, já si platím bez podzemí. V úvodu prohlídky se dozvídáme, že  mnich ze sedleckého kláštera při svém rozjímání v přírodě usnul a probudila ho záře 3 stříbrných prutů. Potřeboval ono místo označit a měl jen svou kutnu, tedy ji roztrhl a jejími cáry označil místo nálezu, proto název  Kutné Hory.  Expozice je zaměřená na stříbrnictví, když se v trejvu rozdávají baterky na louh a havířské kápě na cestu do středověkého podzemí,  odcházím vyčkat do recepce. Vrací se nadšený zbytek rodiny, prý museli procházet sehnutí a někteří i na štorc. Na cestu si svítili jen louhovými svítilnami, které se nesměly naklánět, aby louh nevytekl. A to horníci měli jen kahánky, které si navlékali na palec. Do dolu sjížděli po zadku na kožené zástěře. Dost dobré povolání.  Ve slušivých kutnách se jde i po normální ulici, ale kutnohořané jsou na to asi zvyklí.  Pokračujeme v prohlídce, dozvídáme se o tajném těžení stříbra, tedy nepřiznávání daní bohatým panem Smíškem z Vrchoviště, lidé jsou stále stejní a o rozvoji Kutné Hory za vlády Václava IV. a  jagelonského období. Samozřejmě, že jsme si museli koupit kopii pražského groše.

Tak a teď  Chrám sv. Barbory. Obešli jsme si „Barku“ kolem dokola zevnitř i zvenku a já se snažila připomenout si román Ludmily Vaňkové o Matyáši Rejskovi a době, kdy působil v Kutné Hoře, myslím že je to Stříbrný jednorožec. Procházíme si okolí chrámu, koukáme na Vrchlického ve skále a nádhernými starobylými uličkami se dostáváme ke Kamennému domu (pozdně gotický dům, vrcholný projev měšťanské architektury), kde je městské muzeum, také k Morovému sloupu, kt. se opravuje a k Rejskově kašně, dále galerie barokních sousoší. V turistickém informačním centru si prohlídneme ve sklepení Muzeum alchymie – mohlo být uděláno nápaditěji. Prohlídku Vlašského dvora už nestíháme, prohlížíme si jeho okolí, a pak se přemisťujeme na autobusové nádraží (cestou vnímáme město), odkud nás městská doprava doveze na vlakové.

Na dnešek připadl tajný výlet. Jen já věděla kam se jede. Takže Příbram, vlakem do Berouna a přestupujeme do jiného. Pokud jedeme tuto trasu, je povinná podívaná na nádherný Karlštejn, který se na chvíli objeví mezi dvěmi kopci, nevím, jak to dělá, vždyť sám je taky na kopci a přesto je tak rafinovaně skrytý. Na příbramském nádraží přiznávám, že jedeme do Příbrami a konkrétně do Hornického muzeu, že bude prohlídka štoly a jízda ve štole vláčkem. Dochází mi, že tato dovolená je zaměřena na podzemí. Krom mě to nikomu nevadí.  Pěšky dorážíme do Březových hor, kde je Ševčínský důl a tady nás čeká skvost mezi průvodci. Mladá studentka s modrým kamínkem v nose. Tak milou, vstřícnou a empatickou osůbku jsem už dlouho neviděla. Ujímá se nás na dvě hodiny. Můžeme se vybrat z různých  expozic, nemůžeme se dobře zorientovat a tak jdeme na vše. Okruh začíná v muzeu věnovanému hornickým řemeslům. Jsou to činnosti, kterými si horníci po své práci přivydělávali ke svým mizerným platům. Je to prstýnkářství, svíčkařství, navlékání korálků – rozárium – dělání květin z korálků, betlémářství – to vše mohli prodávat při poutích na Svaté Hoře poutníkům. Upoutávají nás  ozdobné jehlany (štufenwerk) s hornickou tématikou – zobrazování dolů, povrchových prací…, kt. měli horníci vystaveny v oknech svých chaloupek, o vánocích je vyměnili za betlémy. Z této budovy jdeme přes dvůr, který je plný důlních vláčků a různého důlního zařízení, je tu i maketa žentouru. Jdeme do šachetní budovy Ševčínského dolu, zde je vrtací technika příbramských dolů a vývoj důlní dopravy (kožené zástěrky, po kt. se jezdí dolu, nebo pohyblivé žebříky, přeskakovali z jedné šprusle na druhou,  na jedné šprusli mohl stát jen jeden muž). Všude samé železo, jde se i do patra a kdo chce, může jít na vyhlídku. Dozvídáme se o velkém důlním neštěstí, při kt. zahynulo v 19. století 300 horníků. Drastický byl obrázek koně, jak ho spouštěli do dolu, aby tam pracoval ve tmě až do své smrti. Jen málokterý byl vytažen nahoru, kde okamžitě oslepl. V Příbrami se už netěží různé kovy a i těžba uranové rudy byla po pádu komunismu rychle utlumena.  Pak se šlo do další budovy v areálu, tzv. strojovny, kde  byl důlní kompresor – obrovská masa železa. Odtud do vzdálenější tzv. cáchovny, kde se horníci hlásili do práce a brali si kahánky. Tady byla výstava historie Příbrami, včetně komunistického lágru Vojna. V další budově byly rozsáhlé sbírky minerálů, dokonce i chlupatých, bylo jich tam nepřeberně. Okruh končil v hornické chaloupce, do které jsme šli asi 500 metrů. Bylo v ní demonstrováno, jak rodina horníka žila, byla to asi rodina bohatšího horníka. Pak se s námi slečna průvodkyně rozloučila, poradila, kde se dobře najíst a jak trefit do dalšího okruhu – Důl Anna.  Přesunuli jsme se do dolu Anna, kde nás čekalo zklamání. Vláček se právě rozbil a  jezdit bude až zítra, ale do Prokopské štoly se může – pěšky. Pak se šlo do strojovny Dolu Anna, kde byl parní těžní stoj – zase šílená masa železa, však to muselo vytáhnout z velké hloubky pěknou tíhu.  A nakonec prohlídka vodní štoly s baterkami, přilbami a hornickými kabátky. Štolou teče o potok. Závěr expozice je ve  strojovně Dolu Vojta, chodbičkové bludiště, zase masa železa, v patře na lávkách výstava. Viděli jsme vchod do Mariánské štoly, ve které probíhá třeba Mikulášská nadílka dětem.

Příbram jako takovou jsme neviděli, protože z Březových Hor jsme různými zkratkami mířili na nádraží, tady se občerstvili a jeli vlakem do Zdic, kde se přestupovalo. Na Karlštejn jsme už nekoukali, bylo ho dost.

Vlakem jedeme do Stochova, je to směrem na Kladno, tudyma jsme ještě nikdá nejeli. A schytáme i výluku, takže Kladno přejíždíme busem. Ve Stochově se narodil sv. Václav, ale žádná památka se nedochovala. Najíme se v příjemné restauraci nedaleko nádraží ve směru na Lány, a pak už si to míříme do 2 km vzdálených Lán. V Lánech se procházíme parkem, prohlížíme si skleník, nalézáme rybníček bahníček s hladovými labutěmi a rybičkami, ale nemáme žádné dobrůtky. Z Plečnikových lvů voda nechrlí, je sucho. Kostel s průvodcem je otevřený jen o víkendu. K zámku se nedostaneme, pan prezident tu  tráví dovolenou a cestičky k němu hlídá hradní stráž. Pak jsme se šli podívat do Muzea závodních aut, to bylo pěkné. Je možné navštívit Muzeum T.G. Masaryka a hřbitov, kde je první československý prezident pochován. A zpět do Stochova na nádraží. Poprvé za celou dobu měl vlak zpoždění a to jen 10 minut.